RECENZE: Helloween přijeli zavzpomínat. Návrat ke kořenům dával smysl

Reunion Helloween v sestavě i s bývalými členy Michaelem Kiskem či Kaiem Hansenem byl pro fanoušky melodického metalu zprávou roku. Proto nebylo překvapením, že Helloween s předstihem vyprodali pražskou Tipsport Arenu, kam dorazili v sobotu s téměř tříhodinovou show napěchovanou největšími hity.

A v setlistu jich bylo tolik, že některé z nich raději zahráli ve zkrácené verzi. Například Hansenem odzpívanou směs songů z první desky Starlight, Ride the Sky, Judas a Heavy Metal (Is the Law), která dohromady aspirovala na jeden z vrcholů celého vystoupení.

Už od prvních tónů legendárního třináctiminutového opusu Halloween bylo zřejmé, že tenhle večer se ponese v rytmu těžké nostalgie. Na skupině bylo hodně poznat, že po osmi koncertech stávajícího turné je ve formě. Jasně, o sehrávání nemusí být v případě tak ostřílených profíků řeč, ale co bylo důležité – nešlo o žádné rutinní přehrávání či pouhý „hudební jukebox“ vysloužilých rockových hvězd.

Pumpkins United World Tour

100 %

Autor: Helloween

Místo konání: Tipsport Arena, Praha

25. listopadu 2017

Naopak. Celá show působila nesmírně uvolněným dojmem. Chemie mezi muzikanty fungovala na jedničku, nechyběly vtípky, odpovídačky zpěváků Kiskeho a Andiho Derise s publikem či klasická kytarová sóla.

Řemen nespadl koncertu ani při nezbytné bubenické vložce, která byla spolu se závěrečnou videosekvencí zároveň poctou prvnímu bubeníkovi kapely Ingovi Schwichtenbergovi, který spáchal sebevraždu v roce 1995.

Velkolepé pojetí návratu „Dýní“ umocnila také obří LED obrazovka s animovanými záběry, které umně (a často humorně) doplňovaly jednotlivé písně.

Všemu však dominovala především očividná radost z hraní, která byla při pohledu na pódium až nakažlivá. Notorické šlágry ze zlatých 80. let doplnily novější kousky a třeba Waiting for the Thunder či Are You Metal ukázaly, že Helloween i v poslední dekádě umí napsat chytlavou píseň.

Jenže málo platné, když se zabrousilo do období tří prvních řadových alb, odezva publika byla strhující. V sobotu se totiž přišlo hlavně vzpomínat. A že bylo na co.

Když Kiske spustil refrén balady A Tale That Wasn’t Right, znělo to jako výbuch sopky. Když jako poslední kus před prvním přídavkem zazněla How Many Tears, člověk žasnul, jak epickou kompozici dokázali složit Hansen s Weikathem, když jim bylo lehce přes dvacet. A když v závěru konečně přišly na řadu megahity Eagle Fly Free, Keeper of the Seven Keys, Future World a závěrečná I Want Out, křepčila a zpívala celá hala.

Tenhle návrat ke kořenům má smysl. A čert vem spekulace, jak velkou roli při něm hrála výše honorářů pro všechny zúčastněné. Hudební zážitek, který Helloween natřískanému stadionu dopřáli, totiž za to vrchovatě stál.