Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Helena Vondráčková je moderní jako nikdy

  22:20aktualizováno  22:20
Zpívá téměř čtyřicet let, prodala přes čtyři a půl milionu desek, nazpívala stovky písniček, z nichž mnohé zlidověly. Před časem oslavila pětapadesáté narozeniny. Přesto je duchem i repertoárem svěžejší než hvězdy, které jsou o generaci mladší. Jako kdyby jí znovu bylo sedmnáct, kdy poprvé zazářila. Dokonce uvažuje, že se znovu provdá. Nyní, před Vánoci, vydala album Platinová Helena.

Snad nikdy nebyla v takové formě. Možná to zní trochu nadneseně, ale nikomu z její generace se v posledních letech nepodařilo znít tak moderně jako právě jí. Jak toho dosáhla?

Na jedné straně byl nevšední talent: hudební cítění, příjemný hlas, pohybové nadání, schopnost zazpívat cokoliv. Na druhé straně vysoká profesionalita, odpovědnost k sobě samé. Také zarputilost, kterou uplatnila především v době, kdy ji už mnozí odepisovali. A konečně i štěstí, že jejím fanouškům nevadí, jak bylo její jméno spojené s minulým režimem.

Kdo těsně po listopadu 1989 věřil, že Helena Vondráčková bude na začátku třetího tisíciletí stejně populární jako v šedesátých letech? Byť se zdálo, že s pádem komunismu končí i její kariéra, nestalo se tak.

Š e d e s á t á  l é t a

Sedmnáctiletá slušná dívka ze slušné rodiny vlétla do českého popu raketovým tempem. Na jaře 1964 vyhrála soutěž Hledáme nové zpěváky způsobem, který výstižně popsal kritik Jiří Černý: „Zatímco většina jejích konkurentů usilovně soutěžila, Vondráčková působila dojmem, že si zpívá jen tak.“ Přesně to z ní pak vyzařovalo i v nejlepších chvílích její kariéry.

Helena
Vondráčková

1968

1974

1980

1994

Ještě v září toho roku také natočila svůj první hit, dnes už zlidovělou verzi amerického tradicionálu Červená řeka.

I když to dnes zní absurdně, dobový tisk ji spolu s Václavem Neckářem označoval za „jednoho z hlavních průkopníků stylu country & western“. Pár takových skladeb doopravdy nazpívala - Náramek, Hříbě, Tisíc mil, ale jedním dechem zvládala i rock'n'roll (Jéňo, hrej), dobové pop hity i swing. Pokaždé s rozkošně naivním šarmem, který patřil k půvabné teenagerce s jasným, lehce koketním zabarvením hlasu.

Podíváme-li se na to, co ve druhé polovině šedesátých let natočila, nevyjdeme z údivu. Dodnes přežilo krutou cenzuru času přes padesát procent tehdejších snímků. Některé, například Stín katedrál, Pátá nebo Chytila jsem na pasece motýlka, už dokonce existují v modernějších verzích jiných interpretů. Není to samozřejmě pouze zásluhou té, která je zpopularizovala, ale i dobové schopnosti napsat písně postavené na jednoduché, často až prvoplánové melodii a chytlavých sloganech.
Helena Vondráčková se brzy stala jedním ze symbolů optimistických šedesátých let.
Byla ztělesněním koketní lehkosti, bezstarostnosti a vlastně i naděje. Gott, Pilarová, Suchý, Matuška a všichni, kdo odstartovali svou dráhu o několik let před ní, byli oponenty kocourkovského kulturního modelu, který vládl v padesátých letech. Vondráčková byla už o stupeň dál - byla to normální mladá dívka z probouzející se generace, která nejen v Čechách, ale i po celém světě s sebou přinášela jako své hlavní krédo „žít a užít“.


Ráda bych přinášela lidem radost, vzkázala Helena Vondráčková v on-line rozhovoru se čtenáři iDNES (10/2001).
Jeho záznam najdete ZDE.

Její interpretační univerzálnost měla hluboký význam. S prudkým rozvojem tehdejší populární hudby se zároveň dohánělo to, co bylo v padesátých letech zameškáno. Kromě dobových hitů musely vznikat české verze evergreenů George Gershwina, Irvinga Berlina a dalších, neboť bez tohoto základu by se nedalo jít dál.

Ve dvaceti letech měla Vondráčková zhruba padesát studiových nahrávek a tempo, s nímž se měnila ona i česká společnost, bylo raketové. Mezi ještě skoro dětskou Červenou řekou a lidsky zralou Růže kvetou dál uplynuly necelé tři roky. Měnily se i struktury populární hudby. Končila doba nemotorných velkých orchestrů a rodily se mnohem mobilnější menší soubory, doprovázející jednoho nebo více zpěváků.

Tak se zrodili i Golden Kids, parta tří zpěváků, kteří se vynořili zhruba ve stejnou dobu. Václav Neckář, Marta Kubišová a Helena Vondráčková se stali vrcholem legendárního desetiletí. Bohužel, také závěrečnou tečkou. Golden Kids byli jedním z prvních kulturních elementů doby, které musely být zlikvidovány ve vlně normalizace. Na tehdejší kulturní frontě bylo jen málo věcí spojených s atmosférou roku 1968 tak intenzivně jako trojice Kubišová - Neckář - Vondráčková.

S e d m d e s á t á  l é t a

Golden Kids by stejně spolu asi dlouho nevydrželi. Nezapomeňme, že v době jejich posledního koncertu 27. ledna 1970 nebylo Heleně Vondráčkové ještě ani třiadvacet let a přes obrovské zkušenosti, které už měla, se teprve jako interpretační typ začala vyhraňovat. Přirozeně ji to táhlo úplně jiným směrem než introvertní Kubišovou nebo rockově meditativního Neckáře.

Jako zpěvačka se dostala do stejné situace, v jaké je dnes například největší britská hvězda Robbie Williams. Také dovede zazpívat všechno, ale snad právě proto ho přitahuje svět naleštěného středního proudu, kde pozici člověk nezískává originalitou hudebních nápadů, ale především elegancí a dokonalostí projevu. Kdyby tehdy existovaly bulvární časopisy, Vondráčková by jako největší dáma „velkého světa“ plnila stejnou roli jako dnes Lucie Bílá.

Už tehdy na ní všichni obdivovali pracovitost. Někdy však píle škodí. Zvláště produkuje-li interpret větší objem hudby, než jeho typu odpovídá. Vedle kvalitních písní musí sáhnout i ke slabším.

Jistě, Helena Vondráčková natočila v sedmdesátých letech skvělé nahrávky, které patří dodnes k výjimečně oblíbeným. Dokonalým příkladem je její provedení Lásko má, já stůňu, ústřední písně Karla Svobody z muzikálu Noc na Karlštejně, v němž Vondráčková zpívala pěvecké party za Janu Brejchovou. Přestože ji o čtvrt století později Leona Machálková přezpívala velice zručně, tak silnou emoci písni znovu dát nedokázala.

Připomeňme si ještě Kam zmizel ten starý song (1971), Dvě malá křídla tu nejsou (1974), Jen dva ta loďka může vézt (1975) nebo Tentokrát se budu smát já (1978). Bohužel, jde o převzaté skladby. S domácím repertoárem to bylo horší. Sebrané písně Heleny Vondráčkové, které vycházejí v Bontonu od roku 1996 a dospěly zatím do roku 1978, ukazují, jak velkým množstvím domácího balastu se člověk musí prokousat, aby dospěl k několika perlám. Vondráčková natáčela příliš mnoho slabých písní, jež odpovídají šedivé atmosféře sedmdesátých let.

Ale někdy to nebyl jen nudný zvukový smog. Pamatujete na píseň Malovaný džbánku, jednu z největších odrhovaček roku 1974? Právě v ní chytila nic netušící bývalá členka Golden Kids prorežimní pachuť, jíž se dodnes těžko zbavuje. Rozjuchaný festivalový popěvek obsahoval nenápadně skryté obraty, které zdánlivě letně rozjásanou píseň posouvaly v rozhlasovém omílání uprostřed určitého společenského kontextu do politické roviny. Slova a obraty jako „chodská skála“ nebo „svítání“ jsou na první poslech nevinné, ale v dobovém kontextu podtrhovaly určitá ideologická stanoviska.

Došlo to tehdy interpretce? A i kdyby, co by s tím dělala? Nic netušící Vondráčková se po několika podobných nešikovných krocích stala pro určitou část společnosti symbolem režimního umělce. Vír pověstí a drbů ji pak stahoval stále hlouběji. Drby z ní nakonec udělaly milenku Lubomíra Štrougala, tehdejšího předsedy vlády.

Zamotaná sedmdesátá léta přesahují dodnes v podobě soudního sporu, který vede zpěvačka s Janem Rejžkem. Jeho jádro je v tom, zda novinářovo tvrzení, že v roce 1977 podepsala tzv. antichartu, je pravdivé, nebo ne. Vondráčková dokazuje, že v té době nemohla nic podepsat, protože koncertovala v zahraničí. Proti tomu leží fakt, že její jméno bylo zveřejněno v tehdejším tisku mezi signatáři. Žabomyší spor o podpis, který mohl jako ve stovkách jiných případů doplnit do prohlášení nějaký tehdejší kádrovák, otevírá spousty otázek.

Kde byla mezi lety 1968 a 1989 míra kolaborace se socialistickým režimem?
Stačí se jen podívat do dobového tisku, kolik dnes statečných a tehdy prý pronásledovaných rockerů si vysloužilo ostruhy na festivalech politické písně. Je odpovědnost baviče větší než u třeba mnohem větších ústupků ostatní společnosti? Má člověk rezignovat na svůj talent, odejít do ústraní nebo se potloukat po vesnických estrádách a žít zbytek života s komplexem „jó, kdybych tehdy mohl...“?
Co dělat, když je člověku dán velký talent a jen jeden život?

Je zajímavé, že podobné připomínky padly v posledních dvanácti letech k snad každému významnějšímu zpěvákovi, který v sedmdesátých letech působil. Jedině Vondráčková se rozhodla soudit. Nejde přece o jeden podpis, ale o tíhu, kterou každý člověk, jenž ta léta aktivně prožíval, s sebou vláčí. Žádný soudce, vítězný nebo prohraný spor té váze neulehčí.

O s m d e s á t á  l é t a

Ještě jeden zajímavý pokus z doby před pětadvaceti roky stojí za zmínku. Ambiciózní deska Paprsky, kterou natočila v roce 1978 s jazzovým kvartetem Martina Kratochvíla. V zemi, kde byl chronický nedostatek gramofonových desek, se vyprodalo i toto neobvyklé album, ale konzumní posluchači byli zklamáni. Z dnešního hlediska je to nedoceněná deska s velmi nekonvenčními melodiemi, originálními aranžmá a vynikajícím výkonem zpěvačky, kterou i po čtvrtstoletí ocení jen nároční posluchači.

Tehdejší mladé české publikum, ostatně jako všude na světě, se dělilo na část rockovou a diskotékovou. Paprsky byly originálním pokusem oslovit rockovější část. Zůstalo jen u něj. Vondráčková se pak definitivně přiklonila k disco proudu. A zase - zatímco nekonvenční rock dostával od režimu za uši, konvenční diskotéky byly pro svazáky přijatelné.

V osmdesátých letech se zdálo, že zpěvačka přenesla těžiště své práce do televize. Z té doby sice neexistují žádné statistiky, ale kdyby existovaly, umístila by se s Jiřím Kornem, svým častým partnerem, na jednom z prvních míst mezi těmi, kdo se objevovali na obrazovce. Ve srovnání s dneškem by měla do sourozenců Gondíkových ještě daleko, ale v době, kdy existovaly jen dva programy, byla jejich účast neproporčně veliká.

Lze to pochopit. Dobře se s ní spolupracovalo. Dokázala zazpívat cokoli - od prvorepublikového filmového šlágru po nejnovější disco hit. Vondráčková není moc dobrá herečka. V Šíleně smutné princezně ještě okouzlila mladickou roztomilostí, ale v pozdějším Jen ho nechte, ať se bojí se ukázalo, že hrát neumí. Ale v roli televizního baviče byla dobrá. Měla výborné pohybové nadání a dokázala je uplatnit. Kolik takových, a navíc ještě dobře vypadajících, v republice bylo? Z hlediska profese to byl triumf, ale z hlediska image byly její televizní pořady a estrády dalším krokem k symbolu konformního umělce té doby.

Oč menší péči věnovala dramaturgii desek, o to více koncertovala. Stala se vedle Karla Gotta hlavním reprezentantem české hudby v zahraničí. To znamenalo pár výjezdů na Západ, ale především dlouhé série koncertů v SSSR, Polsku a východním Německu. Z jednoho takového turné si přivezla manžela, německého hudebníka Helmuta Sickela.

Pokud někdo očekával, že Sickel jako skladatel dá repertoáru Heleny Vondráčkové modernější tvář, šeredně se mýlil. Písničky typu Absolutní krach nebo Víc ti můžu dát jen já neoslovily nikoho. Tvářily se jako taneční hity, ale i k tehdejší taneční hudbě měly hodně daleko. Ale horší byla proměna stylu. Z barvy hlasu jako by zmizel jasný, roztomile naivní odstín a dostalo se do něj cosi těžkého. Jako by přehnaná suverenita měla překrýt vnitřní nejistotu. Kam se poděla veselá a bezstarostná hvězda sedmdesátých let?

A bylo hůř. Helmut Sickel zůstal po pár letech společného soužití v západním Německu. Beztoho vyčerpaná Vondráčková, najednou žena emigrantova, zůstala definitivně na vedlejší koleji. Koncertovala s Neckářovou skupinou Bacily, ale ubylo televize. Kariéra se ocitla blízko bodu mrazu.

D e v a d e s á t á   l é t a

Vondráčkové se vrátil z emigrace Helmut. V nadšeném rozletu začátku devadesátých let se od něho znovu hodně čekalo. Zkušený muzikant se západními zkušenostmi a domácím studiem měl být jedním z producentů, kteří českou zábavnou hudbu opravdu rozjedou. Moc se z toho nesplnilo. Celý Sickelův návrat působil na veřejnost jako jakýsi nastavený čas a je vlastně s podivem, že manželství trvalo až do loňského roku.

Rozpadem Supraphonu ztratila na čas také Vondráčková zavedený rytmus práce. Přesto, na rozdíl od ostatních interpretů její generace, prožila toto období velice důstojně. Přišla doba, pro niž je jako stvořená. Rychle se totiž vytvořila mondénní česká „vyšší společnost“, která potřebovala své Franky Sinatry, Barbry Streisandové a možná i nějakého Luciana Pavarottiho.

To, že přestala být viděna každý týden v televizi, jí docela prospělo. Na rozdíl od jiných se na ni nezapomnělo, ale začala být vzácná. Díky tomu se v popředí objevila její živá vystoupení, pověstná nejen dobrou intonací, ale i obdivuhodným nasazením. Její vystoupení na koncertu k šedesátinám Karla Gotta v roce 1999 bylo všeobecně považováno za vrchol večera.

Helena Vondráčková pocítila poprvé i konkurenci mladších zpěvaček. Byla to ovšem konkurence velmi lichotivá, protože většina nových pop hvězd se k ní hlásila jako ke svému vzoru. Bára Basiková i Ilona Csáková se nikdy netajily, že je v dobách dospívání inspirovala k pěvecké kariéře. Není pochyb, že i Leoně Machálkové pomohl příklad Heleny Vondráčkové při přechodu od experimentující jazzové zpěvačky k hvězdě středního proudu.

Vondráčková se také odjakživa vkusně dokázala vyrovnat s věkem. Pravda, na soukromé klinice doktora Měšťáka se s tím asi hodně nadřeli. Ale nejde jen o pár plastik. Zatímco její kolegyně ještě po čtyřicítce zpívaly, jak si večer užijí se svým chlapcem diskohrátky, ona dokázala volit témata, která více odpovídala zkušenostem jejího věku. Úspěch jinak až protivně kolovrátkové Dlouhé noci je v tom, že univerzálně vyjadřuje city jak pětadvacetileté, tak pětapadesátileté ženy. Tato intuitivní schopnost dostat se nad všechny věkové vrstvy a najít pro ně slovy nepopsatelného společného jmenovatele je podstatou úspěchu jejího tolik obdivovaného comebacku.

Pokud ovšem k nějakému comebacku vůbec došlo. Ano, začalo se o ní více psát. Ale z hudebního hlediska byla Helena Vondráčková pořád na špici. V průběhu devadesátých let totiž vytvořila dva projekty, které výrazně ovlivnily český pop. V roce 1992 vydala The Broadway Album, kolekci muzikálových melodií, jež stála u kořenů dnešní české muzikálové mánie. Nikomu se ho od té doby nepodařilo překonat.

Druhým Heleniným pomníkem z devadesátých let jsou dva díly Vánoc s Helenou (1995 a 1996). V zemi, která má takového klasika vánočních desek, jako je Karel Gott, lze těžko najít jiný výrazný způsob, jak udělat to, čemu se v americkém showbyznysu říká „holiday album“. Proti slavnostnímu, až vznešenému Gottovi vsadila Vondráčková se svým producentem Adamem Novákem na civilnější a hravější tón, přičemž nezbytná duchovnější témata svěřila spíše svým hostům. Koncertní záznam pak dodal oběma albům lehkost a bezprostřednost, kterou do té doby žádné české vánoční album v takové míře neobsahovalo.

N o v é  s t o l e t í

Comeback sám však nezačal albem Vodopád v roce 2000, ale už rok předtím chytře vymyšlenou kompilací Zlatá Helena, která na zpěvačku znovu soustředila zájem médií. Obsahovala neobvyklé řazení písní od nejnovějších k nejstarším, do té doby na deskách nedostupnou ústřední melodii Sladké mámení z filmu S tebou mě baví svět a několik nových verzí starých hitů, které jako by popíraly tezi, že když zpěvák znovu natočí některou svou starou píseň, dopadne to vždycky špatně. Zlatou Helenou se tak otevřela cesta ke komerčně úspěšným albům Vodopád a Helena 2002.

Tak jako každá životní dráha, je i příběh Heleny Vondráčkové cestou vítězství a proher. Ale i to je relativní. Věci, které byly před dvaceti roky úspěchem, můžeme dnes vidět jako omyly. Z porážek jsou často naopak úspěchy. A ještě navíc: svůj život vidí jinak ten, kdo jej na vlastní kůži prožívá, a jinak ten, kdo se na něj z dálky dívá.

Že však těch 38 let popularity bylo dosaženo spojením nadání a tvrdé práce, na tom se asi shodnou všichni.


HELENA VONDRÁČKOVÁ

Narozena 24. června 1947
Kariéra zpěvačka Divadla Rokoko (1965-1967)
zpěvačka skupiny Golden Kids (1968-1970)
samostatná umělkyně (od 1970)
Dílo

přes 20 dlouhohrajících desek u Supraphonu
dvě dlouhohrající desky v Japonsku
tři dlouhotrvající desky v Německu a jiné
turné po více než 30 zemích

Výběr z desek
a CD
Růže kvetou dál (1969)
Ostrov Heleny (1970)
Helena! Helena! Helena! (1972)
Paprsky (1978)
Múzy (1980)
Sblížení (1981)
Zrychlený dech (1982)
Přelety (1983)
Ode mne k tobě (1984)
Sprint (1985)
Přejdi Jordán (1990)
Kam zmizel ten starý song (1992)
The Broadway Album (1993)
Vánoce s Helenou (1995)
Vánoce s Helenou 2 (1996)
Nevzdám se hvězdám (1998)
Zlatá Helena (1999)
Vodopád (2000)
Role ve filmech Šíleně smutná princezna (1968)
Zpívající film (1972)
Romance za korunu (1975)
Jen ho nechte, ať se bojí (1977)
Vyznamenání Zlatý slavík (1965)
Zlatá deska Supraphonu
(1968, 1969, 1970, 1972, 1986, 1988)
Cena Hitashi na festivalu v Japonsku (1970)
Zlatá Bratislavská lyra (1974)
Hvězda roku britského časopisu Music Week (1976)
Velká cena Intervize (Polsko, 1977)
zasloužilá umělkyně (1982)
Platinová deska za 4,5 milionu prodaných nosičů
- nejprodávanější zpěvačka všech dob u nás (1993)

Helena Vondráčková: Vodopád

Helena Vondráčková 1

Helena Vondráčková 2

Helena Vondráčková 3

Helena Vondráčková. Fotografie z obalu alba Helena 2002.

Helena Vondráčková. Fotografie z obalu alba Helena 2002.

Helena Vondráčková. Fotografie z obalu alba Helena 2002.

Helena Vondráčková. Fotografie z obalu alba Helena 2002.

Helena Vondráčková. Fotografie z alba Helena 2002.

Helena Vondráčková. Fotografie z alba Helena 2002.

Helena Vondráčková během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Helena Vondráčková během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Helena Vondráčková během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Helena Vondráčková během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Helena Vondráčková během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Helena Vondráčková.

Helena Vondráčková.

Helena Vondráčková.

Helena Vondráčková.

Helena Vondráčková.

Helena Vondráčková.

Helena Vondráčková.

Helena Vondráčková tvrdí, že ideálního partnera našla až ve věku, kdy je na děti stará.

Helena Vondráčková v roce 1968. Blonďaté princezně Heleně Vondráčkové to slušelo. „Tehdy se tenhle nepraktický střih nosil, i když to pro ženy znamenalo ranní hodinku před zrcadlem,“ říká zkušený kadeřník Dan Červený. Vizážista David Šesták upozorňuje, že se zpěvačka držela módy hlavně v líčení, měla obvykle výrazné oči a nalepovací řasy. „Ale překvapuje mě, že častěji nenosila odvážnější minišaty, na pódiu vypadala dost usedle.“

Helena Vondráčková v roce 1980. Všechno, jen ne extravagance... „Mohla být rozjetější, tyhle vlasy byly oblíbené už o několik let dřív,“ říká Červený. Dnes se dlouhé patky přes oko vracejí opět do módy. I vizážista, který si prohlíží archivní fotografie, je trošku zklamaný, ve světě se totiž nosily pestré barvy: „Možná to nezáleželo jen na Heleně, ale byla zbytečně černobílá.“

Helena Vondráčková v roce 1994. Před osmi lety se zdálo, že z Heleny je definitivně starší dáma. Podle kadeřníka Červeného se účes nepovedl. „Vlnité vlasy dělají ženu starší.“ A vizážista vzdychá: „Hledala se.“ Perly nebo náhrdelník podle něj Vondráčkové nepomohly. „Vypadala o dost starší, než jak působí dnes.“

Helena Vondráčková v roce 1974. Kadeřník se dívá na fotku se zalíbením: „Na svou dobu vypadají vlasy skvěle, tenkrát byly tyhle velké natupírované účesy moderní.“ Dnes by s nimi Helena na ulici nemohla, „velké hlavy“ se už nenosí. Podle vizážisty se Vondráčková zhlédla v módě hippies: „Přijala módní styl unisex - kalhoty, košile i vesty měli všichni.“

Golden Kids. Když se spojili (zleva) Marta Kubišová, Václav Neckář a Helena Vondráčková, vznikl jeden ze symbolů konce šedesátých let: dodnes vzpomínaní Golden Kids.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Kapela Mirai
Na debutovou desku Mirai se vešla láska, bezstarostnost i pomíjivost

Kapela Mirai vydává v pátek svou debutovou desku Konnichiwa, která se o měsíc zpozdila kvůli tragické události, nečekanému úmrtí manželky bubeníka Šimona...  celý článek

The Gloaming
Struny podzimu vedou od jazzu přes hip hop až po Shakespeara

Na rok se odmlčel, ale teď se vrací v částečně pozměněné podobě a s řadou novinek. Festival Struny podzimu zahájí v pátek večer v pražském Foru Karlín...  celý článek

Jiří Macháček, Mig 21 (Hrady CZ, Bouzov 2015)
VIDEO: Málo jsme se houpali na oslíku, vzkazují Mig 21 v povolebním klipu

Kapela Mig 21 vydává singl Svoboda není levná věc. „Jsme nespokojeni s výsledkem voleb? Nedivme se, málo jsme se angažovali. A to především v oblasti té...  celý článek

McLaren 650S Spider 3.8
McLaren 650S Spider 3.8

r.v. 2014, naj. 17 000 km, benzín
5 835 000 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.