Snímky z představení najdete ve fotogalerii.
Poslední měsíce trávila Dagmar Havlová v prázdném zavřeném divadle a po jedenáctileté pauze v jeho útrobách zkoušela.
S režisérem Ladislavem Smočkem a hereckým kolegou Petrem Kostkou se připravovala na premiéru hry předního amerického dramatika Israela Horovitze Chvíle pravdy.
Slavnostní návrat Dagmar Havlové se uskuteční 17. března v pražském Divadle na Vinohradech.
* Naposledy jste divadelní hru zkoušela před jedenácti lety. Teď se vracíte. Jaký je to pocit?
Královnu Kristinu jsme začali zkoušet v dubnu 1995 a po prázdninách byla premiéra. Je to opravdu přesně jedenáct let od zkoušek a to je velmi dlouhá doba. Člověk zjistí, že tak trošku zestárne a nemá tolik sil. Překvapilo mě to, protože při jakékoli jiné činnosti, kterou dělám, mi nepřipadá, že by se mi energie nedostávalo. Chvíle pravdy je ale těžká psychologická tragikomedie. A co víc, já tam mám i klaunské, až eskamotérské výstupy.
* Dá se to zvládnout?
Když jsme si s mým hereckým partnerem před pár dny přeříkávali v šatně text, na konci s povzdechem prohlásil: „To je ale žvanec.“ Souhlasím s ním, je to pořádné sousto a opravdu dost náročné. Děj hry se navíc odehrává během jednoho roku, a máme tedy několik převleků, aby i kostýmy korespondovaly s ročními obdobími.
* Navíc si musíte v případě této hry zapamatovat i pořádnou porci textu.
Abych pravdu řekla, z toho jsem strach neměla, i když je toho hodně. Režisér Ladislav Smoček mi jen trochu převrátil navyklý způsob učení role. Vyžadoval totiž napřed umět text, což jsem si do té doby nikdy nezkusila. Jsem motorický typ a text mám spojený vždycky s aranžmá, s vývojem situací a vybudováním vztahů k hereckým partnerům. Potom text tak nějak sám uzraje.
* Změnil se tedy i váš způsob učení? Potřebujete teď k němu víc klidu a soukromí?
Většinu dnů i večerů trávím právě nad textem a zkouším si různé varianty vyjádření mé postavy. Jinak jsem schopná se učit malé úseky kdekoli. Například můj spolupracovník mi nahazoval jeden obraz v autě, když jsem nedávno jela otevřít veterinární kliniku. Využívám každou volnou chvilku k tomu, abych znala nejen svou roli, ale celý Horovitzův text. Máme sice úžasnou nápovědku Jiřinku, ale chci si být naprosto jistá. Prostě tím momentálně žiju.
* Pomáhal vám s nastudováním role váš manžel, dramatik Václav Havel?
Občas bych měla potřebu se s ním o něčem poradit, aby mi alespoň nahazoval text, ale nemá na mne čas a ani není v obraze. Píše knihu svých ohlédnutí a to ho plně pohlcuje. Stejně jako mne divadlo.
* Premiéra se rychle blíží. Je čas vaším přítelem?
Přišli jsme o hodně zkoušek, protože Petr Kostka byl nemocný, pak jsem to od něho dostala já, nedávno byl nemocný zase on… Škoda je samozřejmě každé promarněné zkoušky. Je to ale nádherná hra a já z ní mám radost. Čím více se do ní nořím, tím více mne pohlcuje. Především to není plytká hra. Je to hra, která přinese radost nejenom mně, ale jistě i divákům.
* Jak moc jste se do hry, jak vy říkáte, ponořila?
Píšu si e-mailem s autorem a konzultuji některé věci, které jsou v Americe běžné, ale u nás nemají stejný smysl. Například pan Brackish není profesor. Tam jsou profesory pouze univerzitní učitelé a Brackish je učitel na střední škole. Nemá být titulován ani pane doktore, ani profesore. Nebo jsem se ptala na to, jak je důležité, že ona je irská katolička a on americký žid. Oba - Kathleen i Brackish - jsou outsidery. Vládnoucí třídou jsou v Gloucesteru Yankeeové, původem z Anglie. Tyto třídní rozdíly jsou podstatné pro jednotlivé charaktery. Antisemitismus byl v Nové Anglii v šedesátých až osmdesátých letech hodně rozšířený. Ptala jsem se, zda byla Kathleen vůbec někdy v životě šťastná, a ptala jsem se i na takové maličkosti, jako zda vdova v Americe nosí snubní prsten po svém zesnulém manželovi.
* Prý jste se měla s autorem hry setkat v Americe...
Je škoda, že jsem se s Israelem Horovitzem nesetkala již při naší cestě do Washingtonu. Václav zrovna onemocněl, a tak bylo přednější starat se o něj než jet do New Yorku, kde jsme měli tehdy domluvenou schůzku. Škoda, bylo by to pro nás přínosné.
