Měl jste možnost se s Havlem za jeho života potkat?
Naživo jsem Václava Havla zahlédl jen jednou, na chvíli. Měl už odprezidentováno, seděl sám na zahrádce restaurace v centru Prahy a dával si pivo. Tiše, v klidu, nikdo ho nerušil, bylo léto, vyhříval se na sluníčku, podle všeho spokojený. Snažil jsem se na něj koukat nenápadně, líbilo se mi, jak je vyrovnaný, drobný milý pán. Bylo to jen pár sekund ze vzdálenosti pár metrů. Tehdy jsem vůbec netušil, že o něm budu točit film, že strávím pět let studiem a filmováním jeho života, často tak osobního.
Podle čeho jste si utvářel představu o jeho povaze?
To je mozaika poskládaná z jeho vystupování, i když vím, že před kamerou se člověk chová jinak, z jeho psaní, i když on vždy tvrdil, že není autobiografické, z jeho rozhovorů, knižních i kratších, kde se myslím odhalovala jeho povaha víc, než by si kdo myslel, z videozáznamů jeho spontánního chování, i když těch moc není, z vyprávění pamětníků, kteří s ním prožili léta, jež líčí náš film, z postřehů lidí, kteří mu byli blízcí. Pro scenáristy je radost psát o člověku, který měl potřebu přemýšlet o sobě, často psanou formou, a sám se pečlivě analyzoval.
Filmový Havel má podobu tak trochu váhavého střelce, od něhož ženy chtějí, aby se pochlapil. Čekáte, že to může pobouřit?
Spíš překvapit než pobouřit. Kdo by čekal od pozdější hlavy státu, dělající závažná rozhodnutí ovlivňující celý národ, váhavost? Ale Havel myslím byl – a to i pro mě, astrologického realistu – opravdu typická Váha, vše si pečlivě rozebíral a myslím, že nerad dělal rozhodnutí spontánně a rázně, což zvláště jeho ženám asi přišlo jako určitý nedostatek. I je chápu, váhavost lidé většinou těžko nesou, raději mají třeba blbé, ale zcela jasné rozhodnutí.
Zastáváte názor, že velcí vypravěči nedovolí, aby fakta stála v cestě příběhu. Držel jste se jej?
Ten názor jsem převzal od Dickense, Hemingwaye, Formana a sdílím ho myslím s většinou autorů, které obdivuji. Hlavní trik je podle mě v tom, být věrný „duchu“ faktů, jejich vnitřnímu významu. Dokonce i Havel říkal, když kritizoval české soudnictví, že by soudci měli víc ctít ducha než literu zákona. A to já operuji v mnohem méně přísném prostředí filmového vypravěčství.
Kolik faktů jste změnili?
Moc ne, Havlův příběh je skvěle filmový už tak, jak byl prožívaný, koneckonců to mě k nápadu natočit jej přivedlo jako první. Ale dám příklad. Když disidenti sháněli podpisy pod Chartu 77, jeli i za Dubčekem, ale ten se před nimi zapřel. Mohli jsme mít postavu neznámého disidenta, který jede za Dubčekem, nepochodí, vrátí se a zprávu odříká Havlovi. Ale to by byla jen ilustrace informace. Proto ve filmu jede za Dubčekem přímo Havel, sám konfrontaci zažije a díky tomu můžeme mnohem lépe nahlédnout hrdinovi do hlavy, ztotožnit se s ním a příběh si prožít, ne se na něj jen koukat. Ale většinou jsme dělali pouze drobnější úpravy kvůli zhuštění děje, koncentraci času nebo omezení množství postav, které bychom nemohli rozehrát.
Pokusila se do obsahu snímku mluvit Dagmar Havlová?
Já za ní šel sám už se scénářem, její názor mě nejvíc zajímal, vždyť přece dělám film o jejím manželovi. Dala mi několik dobrých rad a poznámek, uklidnila mě, že základ mám správně a že je ze scénáře vidět, že mám jejího muže rád; to mě povzbudilo. Pak viděla hotový film a její reakce byla, řečeno oficiálně, pozitivní. Neoficiálně – měl jsem obrovskou radost, že má radost! Myslím, že jako herečka dobře pozná, jak skvělí jsou všichni hlavní představitelé, skrze ně film začal žít.
Proč jste zvolil prvky divadelní stylizace – i s rizikem, že část diváků mohou zmást?
Mě ani nenapadlo, že by občasná stylizace někoho zmátla! Já ji beru jako osvěžení, zpestření, koření, když byl Havel dramatik, ale nechci to rozvádět, to má být překvapení.
Když projdete hrané filmy s Havlem či o něm, Zemský ráj to napohled, Pražské orgie, Amnestie, co vám na nich nejvíc vadí?
Já jsem je bohužel většinou neviděl, byl jsem tak ponořený do svého filmu, že jsem nechtěl koukat na jiné. Ale právě na Pražských orgiích pracoval můj pomocný režisér, říkal, že měli na place kluka na roli Havla a že mu byl fakt podobný, ale jen na jeden natáčecí den, takže by se muselo vyzkoušet, jak hraje. A to byla jedna ze šťastných náhod, které mě přivedly k Viktoru Dvořákovi. Tak jsem ho vyzkoušel. A hraje Havla. Absolutně senzačně.
Považoval jste za nutné, aby Havel, Landovský, Dubček dodržovali návyky reálných postav?
Jen v základních obrysech, jako je třeba Havlovo typické ráčkování. Jen tam, kde by to chybělo. Aby nevznikaly matoucí dotazy typu Proč Havel neráčkuje, Lanďák nenadává, Dubček nemluví slovensky? Ale nechtěl jsem imitaci ani karikaturu a všichni herci byli tak skvěle připravení a považovali za samozřejmost, že roli zvládnou i s typickou dikcí a gesty hrdinů, že jsem to s nimi ani nemusel moc řešit. Zase jde víc o ducha než literu postavy.
Pro mne Havel představuje především romanci, zlobíte se?
Haleluja! Naopak jste mě potěšila tím, že to vyšlo, jak jsme chtěli, že to tam je! Přidávám vám 10 % za správně trefenou podstatu filmu!
Natočíte pokračování Havel 2 aneb jak se změnil na Hradě?
Lákavé to je, zase existuje spousta vtipných historek, dokonce vím, který příběh a postavy bych si vybral, ale zatím nic takového nepíšu. Vždyť je čas, Dagmar Havlová pořád může hrát samu sebe, jen Viktor musí trochu zestárnout. Taky si nejsem jistý, jestli by mě teď pustili na Hrad točit Havla, a nerad bych to stavěl v ateliéru z dřevotřísky.
