Letošní výroční osmičkový rok více než jindy přinesl potřebu vypořádat se s českou minulostí. Účtuje s ní inscenace 1968 – čas utopie Karla Steigerwalda, částečně i Exit 89 Jaroslava Rudiše a Martina Beckera. Nejrozsáhlejší "vysvědčení“ však době a mravům vystavil Vladimír Morávek v rozsáhlé kompozici Cirkus Havel v brněnském Divadle Husa na provázku.
Vladimír Morávek má rád cykly a i Cirkus Havel je součástí širšího celku Perverze v Čechách. Navazuje přímo (v úvodu kostýmy, trvale uspořádáním scény) na Lásky jedné plavovlásky, pokračuje následujícími dvaceti lety a přes fragmenty z Odcházení nahlíží do současnosti. V obou případech jsou to neradostné výjevy, z nichž mrazí, současně je často doprovází osvobozující smích.
Václav Havel v Gottlandu
Cirkus Havel je montáží z několika her Václava Havla, citují se též jeho dopisy (jak z vězení Olze, tak list adresovaný Gustávu Husákovi), básně, pasáže z knihy Prosím stručně a konečně také vybrané věty z knihy Mariuzse Szczygieła Gottland. Cirkus Havel se podobá divoké férii, s Morávkovou obžernou fantazií, která vytváří překvapivé významy a s Havlovými hrami zachází nepietně.
Výpověď o doběKateřina Kočičková Mezi nejpovedenější výjevy patří podpis anticharty. |
Vypadá to jako velká divočina, ale – jak řečeno se Shakespearovým Learem citovaném též v Odcházení – v tom nesmyslu je smysl. Jde víc než o zběsilé leporelo, ale o výpověď o době, v níž většina chtěla jen přežít za zavřenými dveřmi svých domovů s blikajícími obrazovkami.
Anticharta jako estráda
Vedle Havlových postav, na scéně často zdvojovaných či ztrojených (včetně dramatika samého), vystupují v Cirkusu Havel také postavy harlekýna a kolombíny, které provozují tradiční cirkusové techniky. Balancují na velkém míči, chodí po laně: jejich tragikomické úsilí však doprovází nezdary a pády. U mikrofonu citují dokumenty a přebírají role dalších postav.
Připomenuta je Palachova oběť, Hana Zagorová v rudé poflitrované róbě vystřídá s přidrzlou nonšalancí u mikrofonu Martu Kubišovou. Mezi nejpovedenější výjevy patří podpis anticharty. Za zpěvu Karla Gotta přicházejí princezny, zvířátka, broučkové, snad i včelka Mája, roztomilé atributy normalizační televize, a pohupují se za zvuků písně Zvonky štěstí.
Těsně před koncem prvního dílu, tedy před přestávkou, přijde „revoluce“ a kolombína-artistka na hrazdě konečně vlaje krásně a vznešeně. „Sundá mě někdo?“ zeptá se, když ostatní figury vyklidí v radostné euforii za zvuků fanfár ze Smetanovy Libuše scénu.
Tím je připraven prostor pro druhou půli, v níž se hraje ponejvíce rozkouskované Odcházení, cituje se z Gottlandu a ukazují se příbory z vily zlatého slavíka. Morávkovi nestačí ukázat, jací jsme byli, ale i jací jsme. Snad proto rozbité a znovu slepené Odcházení vypadá jako dekadentní večírek s kocovinou.
Všude visí a páchnou uzenáče, na stole zřícený křišťálový lustr a višňové kompoty. Sám Rieger v podání Roberta Mikluše vyhlíží jako živoucí zombie. Groteskně na bílo nalíčená tvář, roztřepené stařecké vlasy a na nich kšiltovka, plandající uválený oblek.
Druhá polovina nemá zdaleka tak dobrý rytmus a trpí zbytečným opakováním. Přesto je cenná. Ukazuje totiž, je mravní relativismus, povrchnost, konzumerismus, neochota angažovat se pro společnou věc, všeobecná skepse nebo „blbá nálada“ zdaleka nebyly jen příznaky normalizace. Divadlo Husa na provázku má i o současnou českou společnost obavy – a nebojí se to říct.
Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa
Divadlo Husa na provázku, Brno. Hrají P. Jeništa, R. Mikluš, A. Ambrová, I. Hloužková, J. Vyorálek a další. Délka 200 minut.
Hodnocení MF DNES: 90 %
