Autor nerad komentuje svou práci a novinářům téměř neposkytuje rozhovory. To nyní mění jeho nejnovější kniha Spisovatel jako povolání, ve které radí, vzpomíná i přemýšlí.
Hned v první kapitole otevírá Murakami téma velkorysosti spisovatelů. Na rozdíl od jiných uměleckých profesí jim přisuzuje velkou míru otevřenosti, tolerance i přejícnosti. Tvrdí, že se literáti nebojí do svých řad přijímat nováčky a chovají se k nim přátelsky. Že by námět na zamyšlení pro českou, potažmo středoevropskou literární obec?
Domácí knihy ho nezajímaly
O Murakamim se často mluví jako o autorovi, který na rozdíl od svých dalších japonských kolegů píše velmi evropsky. Kdekdo si lámal hlavu s tím proč. Odpověď nyní leží černá na bílém v jeho vzpomínkách na dobu, kdy tvořil prvotinu Poslouchej, co zpívá vítr.
Přiznává, že v mládí četl skoro všechno, co se mu dostalo pod ruku – tlusté ruské romány devatenáctého století i anglické paperbacky. Málokdy však sáhl po moderní japonské literatuře. Vůbec tak netušil, jak vlastně tehdy vypadal současný japonský román. A právě tato „neznalost“ utvořila Murakamiho styl, který je zárukou bestsellerového potenciálu.
A jak si vlastně Murakami představuje svého čtenáře? I na tuto otázku, kterou mu často kladou novináři, odpovídá. „To vážně vůbec nevím,“ píše stroze. S humorem sobě vlastním však o pár řádek níže přiznává, že ho čte asi stejný počet mužů a žen a že mezi ženami je jich většina hezkých. „To opravdu není lež,“ upozorňuje.
Musíte být trpěliví a všímaví
V knize nechybějí ani rady jeho mladým obdivovatelům, aspirantům na budoucí literární hvězdy. Vzhledem k tomu, že je kniha spíše sbírkou přednášek než esejů, mohl by z ní vzniknout i hezký vysokoškolský seminář. Murakami mladým radí, aby od mládí četli co nejvíce knih, od braku až po nejvyšší literaruru. „Kdo si říká, že by na takovou odpověď přišel taky, má pravdu a já se omlouvám,“ říká.
Nezbytnou součástí autorské práce je podle něj také schopnost neustále pochybovat a nevynášet rychlé soudy o lidech i situacích, což prý přísluší spíše novinářům a kritikům. Zmiňuje i pozorovací schopnosti, které mají sestávat hlavně z toho, aby autor dokázal vyjádřit své dojmy z někoho či něčeho, nikoliv pouze popsat realitu, jak leží a běží. To je podle něj k ničemu.
Murakami jednoduše ví, o čem píše, a hlavně proč píše. Čtenáři to dokáže předat bez sebemenších obtíží a ještě z něčeho pro laika nezajímavého udělá výsostně zábavné téma. I po třech dekádách na literární scéně dokazuje, že nepřestal pochybovat a nepropadl kouzlu svého ega jako mnoho dalších kolegů z branže.
Snad nejlépe to stvrzuje pasáž knihy, ve které si stěžuje na ankety, ve kterých se musí zaškrtávat odpovědi ano–ne–nevím. Sám by totiž před každou z nich nejraději přidal slovíčko prozatím. Nic totiž není absolutní ani definitivní. Snad to tak zůstane.
