Naštěstí. Ostatně kdyby tomu tak bylo, dílo by stěží dosáhlo proslulosti.
První motivy knížky nevypadají špatně: Donkeyovi (rozuměj Dursleyovi) se svou nekonečnou dobrotou se chovají trochu jako oslové, potýkající se s nezvedeným a zpovykaným holomkem Harrym, terorizujícím celou rodinu, především pak svého křehkého bratrance.
Dobří kouzelníci jsou představeni jako byznysmeni a pracháči, kteří obědvají ve Four Season, nosí zlaté řetězy i kreditky a používají poslední modely mobilních telefonů.
Proti hodným reprezentantům této konzumní kultury stojí zlo v alternativní podobě: požaduje návrat k tradicím starých magických praktik, nosí dlouhé vlasy a batikovaná trička, poslouchá The Doors a vyznává vegetariánství.
Avšak koutky úst nad nápaditostí tvůrce parodie čtenář nadzvedne za celých téměř čtyři sta stran asi třikrát, proto tato místa snad raději ani neprozrazovat: to by knihu připravilo o poslední "kouzlo".
Místy naopak vznikají vtipy nechtěné – to když se ze stolování stane stolničení nebo je Zobí ulice převedena v Klovákovu.
Možná, že by ani tvůrci parodie neškodilo zalistovat anglickým originálem a přesvědčit se, že slovo Privet, podle nějž se místo bydliště Dursleyových jmenuje, znamená ptačí zob. O zobák tedy opravdu nejde.
Invence autorovi, respektive podle údajů nakladatele autorce úspěšných humoristických knih, ukryté za pseudonymem Peter M. Jolin, rychle dojde a pak nezbude než sledovat linii, kterou vytyčila již J. K. Rowlingová.
Z Harryho Trottela se stane hodný chlapec, Angus Bumbál je sice alkoholik, ale přesto nejmocnější čaroděj, profesor Grape hraje roli hlavního podezřelého, aby se vyjevila v závěru jeho nevina.
Většinu situací sleduje kniha úmorně stejně (například zápas v brůmingu čili fanfrpálu) a těch několik novinek, jimiž Peter M. Jolin příběh obdařil, nestojí za mnoho. Typickým příkladem je nový spolužák, komický Rus Vsevolod.
V jiných postavách zase čtenář ne a ne se dobrat jejich předobrazu. To je právě problém, vždyť parodie staví právě na takové pokřivené, do jiného světla posunuté podobnosti. Nezbývá než se divit, proč vlastně se z Weasleyových stali ortodoxní Židé a Ben – Ron je stejný šprt jako dívka Mixamotóza, v niž se nepochopitelně proměnila Hermiona.
Připočteme-li k tomu množství překlepů a gramatických chyb (zejména chybějící čárky ve vedlejších větách), nelze než dát na výše jmenované doporučení a oněch pár dnů, které ještě zbývají, raději strávit louskáním starších originálů.
