RECENZE: Harry Styles bez One Direction hudebně dospívá

Zbaven pout vtíravého boybandu natočil zpěvák Harry Styles příjemnou nostalgickou nahrávku, která si bere to lepší z prosluněného šedesátkového power popu a stojí za opakovaný poslech.

Jméno Harry Styles možná na první dobrou většině lidí nic neřekne, ale fanynky britské chlapecké kapely One Direction budou doma. Je to hoch, který svým výkonem v soutěži The X Factor natolik okouzlil porotkyni Nicole Scherzingerovou, že mu doporučila, aby společně s dalšími účastníky sestavil chlapeckou skupinu. Styles poslechl, kapelu nazval One Direction a jal se sklízet ovace dívenek po celém světě. 

V roce 2016 skupina ohlásila pauzu a Styles se vrhl na sólovou dráhu. Natočil dvě alba – bezejmenné z roku 2017 a Fine Line, jež vyšlo na konci loňského roku.

Všechny výše naznačené indicie by mohly směřovat k názoru, že Stylesovo album bude plné nasládlých cajdáčků, ale tak zlé to naštěstí není. Styles se vidí v popu očazeném šedesátými lety, na čemž pochopitelně není nic zavrženíhodného. 

Vstupenky na pražský koncert na iDNES Ticket.

Jako skladatel má navíc čich na nosné a ne úplně plytké melodie čili v tomhle ohledu je jeho sólová kariéra vlastně celkem milým překvapením. Není to sice taková bomba, jako když odstrkovaný otloukánek Robbie Williams zbylým Take That ukázal, co všechno v něm celá léta dusili, ale jako nenáročná kulisa Fine Line funguje. 

Ocenit lze celkově nostalgickou atmosféru desky, občasná příjemná aranžérská zpestření, například dechy ve Watermelon Sugar nebo decentní funky rytmus v Adore You. Okořenit tento song ještě více elektronikou, nemuseli by se za něj stydět ani Daft Punk.

 A úvodní tóny skladby She dokonce dávají vzpomenout na pozdnější Pink Floyd. Za zmínku stojí také snová Cherry nebo ambiciózní závěrečná Fine Line, která na ploše více než šesti minut generuje působivou náladu a představuje ideální rozloučení s albem.

Fine Line

60 %

Harry Styles

Samozřejmě se najdou i místa ryze účelová. Falling je „povinná“ balada s plačtivým refrénem, úlitba rádiovému vkusu. Treat People With Kidness pak zní až moc „bezstarostně“, včetně smyčců a ženských doprovodných vokálů. Člověku se maně vybaví tuzemské televizní estrády neblahé paměti. Jinak je však Stylesovo album bez zásadnějších výhrad. V porovnání s tím, co občas padá z jednotlivých členů uměle vytvořených klučičích seskupení, jde ještě o to lepší, co je v této oblasti ke slyšení.

Z Fine Line je patrné, že při jeho tvorbě někdo skutečně přemýšlel, dal si práci a nemyslel čistě jen na zisk. V ranku nenáročného komerčního popu rozhodně nadprůměr.