Harris, kterého jsme v roce 2004 viděli v Šumperku a Praze na koncertech pod hlavičkou festivalu Blues Alive, patří k nejvýznamnějším pátračům po černých hudebních kořenech na současné scéně.
Začínal v 90. letech jako bluesový revivalista, posléze se věnoval hudbě načichlé neworleanskými houpavými rytmy, posléze odbočil k hudbě africké. Na albu Mississippi To Mali spolupracoval s její velkou hvězdou, kytaristou Alim Farkou Tourém.
Nyní pátrá po pramíncích mohutného řečiště černé hudby na Jamajce, ve vlasti reggae. Natočil třináct nových autorských písní, které lze všechny, až na jednu výjimku spíše v duchu americké country, označit za přímo čítankový příklad "old school reggae".
Tedy hudby, jakou známe třeba od Boba Marleyho či skupiny Black Uhuru. Žádné rytmické ani zvukové modernizace a "technologizace", které k dnešnímu reggae patří, se tu neodehrávají.
Harrisovy písně jsou přísně stylové nejen hudebně, ale i textově - zpívá na typická témata, spojená s rastafariánskou filozofií, vyzývá k udržení černé kultury v černých rukou, k "duchovnímu návratu do Afriky" a udržuje všechny další textové konstanty.
Ve své opravdovosti vlastně jako by Harris opsal kružnici ke svým začátkům. Tehdy byla jeho "vírou" hudba z mississippské Delty, kterou stylově čistě oprašoval prostřednictvím starých písní i vlastních originálů, z nich plně vycházejících.
Nyní kráčí ve stopách rastamanů, konečně uplatňuje svoje dlouhé dready (které ovšem jeho hlavu zdobí odjakživa) v tradičních souvislostech. Album Zion Crossroads se velmi dobře poslouchá, je kouzelným hlasem starých časů, ale Harrisových možností nedosahuje.
Doufejme, že se stane to, co v první fázi jeho kariéry. Tehdy po stylově čistých projektech začal "míchat jablka s hruškami" a právě díky tomu se stal "tím" Coreym Harrisem, který je na hudební scéně nezastupitelný.
Corey Harris: Zion Crossroads
Telarc/Classic, délka CD 50:45
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
