Do Prahy přivezl ryze mozartovský program, který zahájila Symfonie č. 19 - jedna z raných symfonií, které sice nedosahují závažnosti pozdějších Mozartových děl, ale jsou příkladně zkomponovány. Už na této skladbě Harnoncourt ukázal, že svou vitalitou a muzikálností dokáže vyhmátnout drama a expresi odevšad. Dobové nástroje samy o sobě mohou působit fádně až drsně, ale v Harnoncourtově světě fádnost nemá místo: je to svět plný emocí, dramatiky a hloubky, jíž dirigent zjevně dosáhl po dlouhých letech usilovného studia starých nástrojů.
Následující Koncert pro lesní roh a orchestr č. 4 přinesl nečekané zpestření. Sólista Hector McDonald si na pódium spolu s nástrojem přinesl tašku neznámého obsahu. Spekulace o obsahu ukončil sám dirigent, když se nenuceně obrátil k publiku a anglicky začal vysvětlovat princip hry na lesní roh z doby Mozartovy. Před zraky překvapených diváků pak hornista z tašky vylovil stočenou hadici zakončenou trychtýřem a zatroubil na ni. Publikum se totiž od dirigenta dovědělo, že na dobový nástroj se vlastně hraje stejně - žádné klapky, tóny se vytvářejí pouze dechem a rukou, jež zakrývá nebo odkrývá korpus nástroje. "Moderní lesní roh hraje krásně, ale pořád stejně, kdežto tady je každý tón jedinečný," sdělil divákům Harnoncourt. Obecenstvo odměnilo osvětovou desetiminutovku smíchem a potleskem.
Koncert poté pokračoval ve virtuózním a efektním stylu. Zazářil i sólista, nyní už nehrající na hadici, nýbrž na skutečný nástroj, jehož syrově přirozený zvuk skutečně nemá nic společného s elegantními tóny "klasických" lesních rohů.
Večer gradoval v druhé polovině prvním z Mozartových vrcholných symfonických děl: Pražskou symfonií. Harnoncourt ji zařadil do programu jako poctu Praze. Dílo prostoupené ostrými kontrasty, neklidem, úzkostí i útočností je zjevně pro odvážného dramatika Harnoncourta živnou půdou. S hudebníky vykouzlil vyhrocený a dravý, prudce pulsující a současně niterný obraz. Žádné improvizace a nahodilosti; vše je stoprocentně a přesně připraveno. Nikolaus Harnoncourt potvrdil, že v současnosti patří k naprosté světové špičce a těžko hledá konkurenci.
|
Pražské jaro - Concentus Musicus Wien |
|
Dirigent Nikolaus Harnoncourt |
|
Dvořákova síň Rudolfina, 28. května 2001 |
Koncert poté pokračoval ve virtuózním a efektním stylu. Zazářil i sólista, nyní už nehrající na hadici, nýbrž na skutečný nástroj, jehož syrově přirozený zvuk skutečně nemá nic společného s elegantními tóny "klasických" lesních rohů.
Večer gradoval v druhé polovině prvním z Mozartových vrcholných symfonických děl: Pražskou symfonií. Harnoncourt ji zařadil do programu jako poctu Praze. Dílo prostoupené ostrými kontrasty, neklidem, úzkostí i útočností je zjevně pro odvážného dramatika Harnoncourta živnou půdou. S hudebníky vykouzlil vyhrocený a dravý, prudce pulsující a současně niterný obraz. Žádné improvizace a nahodilosti; vše je stoprocentně a přesně připraveno. Nikolaus Harnoncourt potvrdil, že v současnosti patří k naprosté světové špičce a těžko hledá konkurenci.
 Dirigent Nikolaus Harnoncourt |
 Dirigent Nikolaus Harnoncourt |
 Dirigent Nikolaus Harnoncourt |
 Dirigent Nikolaus Harnoncourt |
 Dirigent Nikolaus Harnoncourt |
 Dirigent Nikolaus Harnoncourt |
