Když přecházel ulici, všiml si elegantního muže v černých brýlích, který právě minul protější kavárenská okna. „Kájo,“ křikl na kolemjdoucího, „jsi to ty?!“ Byl to on. Karel Gott však naštěstí spěchal, takže geniální kompozitor po pár minutách vešel do lokálu.
„Promiňte, jen odběhnu za roh ke starožitníkovi, už na mě hodinu čeká. Za okamžik jsem zde,“ omlouval se. Po chvíli byl zpátky a znovu se lítostivě kál, že dorazil pozdě. Kdybych od „hapkologů“ nevěděl, že nikdy nepřijde včas, sedl bych mu na lep.
Kolik lidí vám už řeklo, že vypadáte na první pohled poněkud nepřístupně a odměřeně?
Že bych působil odměřeně? To snad ne. Vždyť třeba děti a psi se ke mně vyloženě vrhají.
Jak byste se tedy zachoval, kdyby k vám přistoupil bodrý chlapík, nečekaně vás pleskl po zádech a halasil: Jejda, pane Hapka, vy jste dobrej, vy se nám doma všem líbíte...?
Tohle prožívám denně. A rád, jelikož to znamená, že jsem s těmi lidmi naladěn na stejnou notu a že jsme se shodli. Což je velmi příjemné.
A jak byste reagoval, pokud by se vám na ulici přihodil pravý opak. Kdyby vám někdo sdělil, že vás a vaše skladby nemůže ani cítit?
To se mi zatím stalo jenom jednou a musím říct, že jsem měl chuť dát tomu chlapovi facku.
N e j s i l n ě j š í s v a l y , n e b o n e j c h y t ř e j š í m o z e k
Odhadujete, zda je mezi vašimi posluchači více žen, nebo mužů?
Píšu písničky spíš pro ženy. Aspoň si to myslím. Ale když pak se mnou ženy mluví, hovoří o všem možném, jenom ne o písničkách. O nich se se mnou baví muži, kteří zřejmě poslouchají pozorněji.
Jste považován za neodolatelného svůdce žen. Co na vás vidí, čím jste pro ně přitažlivý?
Nevím, zda jsem stále ještě svůdce žen, neboť jsem už poněkud dospěl.
Ovšem nedávno jste „povil“ další dítě, takže „flintu“ do žita jste ještě nezahodil. Avšak zatímco klasičtí románoví milovníci ženy opěvují a vynášejí do nebes, vy o nich hovoříte s jistou dávkou ledabylosti a nadhledu. Je to určitý druh vaší stylizace?
Je to můj život. Já takhle žiju.
Kdysi jste řekl, že k nalákání samičky potřebuje člověk prachy. Myslel jste tuhle větu doopravdy?
Udělal jsem bonmot. Dříve jsem si myslel, že k nalákání samičky stačí hormon, ale ony jsou potřeba i prachy. V tom nehledejte filozofii. Říkám, je to bonmot. A velmi vtipný.
No dobrá, bonmot. Ale je pravdivý?
Je to pravda.
Smutná pravda?
Ne, není to smutné. Člověku nahrazuje jeho společenské postavení to, co má příroda pro samce zařízeno automaticky. Totiž souboj, v němž vítězí samec s nejsilnější genetikou. Aby vyhrál, musí mít nejsilnější svaly. Anebo nejchytřejší mozek. A máte-li chytrý mozek, tak jste zpravidla bohatší než hlupák. Na to samičky zabírají.
Takže pokud vy se seznámíte s nějakou ženou, vůbec nepřemýšlíte o tom, proč vám chce podlehnout?
Netrýzníte se otázkou, zda jí učaroval váš šarm, nebo vaše reputace zámožného muže... Bože můj, vždyť na tom vůbec nezáleží, proč mě ženská chce. Hlavně, že mě chce!
Kdybyste pak náhodou zchudl, tak vás asi opustí.
Samozřejmě. Holt nesmím zchudnout, to se nedá nic dělat. Ostatně, jelen, když si urazí paroží před soubojem, tak se také neúčastní dalšího kola.
Zrovna Karel Gott, s nímž jste si před chvílí venku poklábosil, několikrát vysvětloval, proč se neoženil. Prý si nebyl jist, čím je pro tu kterou ženu přitažlivý.
Naprosto ho chápu, je to od něj chytré. Škoda, že jsem nepoužil jeho model, neboť bych si ušetřil všelijaké rozvodové pře, kterým se on dokázal vyhnout.
T e ď u ž j s e m t o l e r a n t n í
S oblibou tvrdíte, že od svých partnerek očekáváte toleranci. Odhadl bych, že - při vašem extravagantním způsobu života takřka bezmeznou. Jste schopen téhož?
Je to různé. (poprvé se zamyšleně odmlčel) Míval jsem k ženám různé přístupy. Jedné jsem něco toleroval, druhé jsem totéž nepromíjel. Ovšem teď už jsem velice tolerantní, poněvadž jsem zmoudřel. Vím, že nikoho neudržíte na řetězu. Co se mi na mých ženských líbilo, to jsem pak u nich vždycky chtěl vymýtit což je pochopitelně hloupost. Člověk musí všechno brát tak, jak to přichází. Proto ničeho nelituju, ve své době jsem měl na hloupost právo.
Naznačte, kam až jste rozšířil hranice tolerance?
Co byste byl dnes, po zmoudření, ochoten ženě tolerovat? Třeba i nevěru.
Vy byste vážně překousl partnerčinu nevěru?
Ano, myslím, že ano.
Panečku, to je velké zmoudření! K němu se asi nedozraje bez životních zkušeností.
Svým družkám jsem býval dost nevěrný. Choval jsem se velice sobecky. Co já se toho navyváděl! A jak jsem těm ženským lhal. Když si to potom člověk uvědomí, měl by to nějak světu vrátit. Jako když z ničeho zbohatnete a pak se staráte například o nemocné lidi. Jestliže zbohatnete moudrostí, nabudete zkušenosti, stáváte se velmi tolerantním.
Ani lží a nevěr nelitujete?
Ne, nelituju.
A co když na vás vytáhnu jednu z vašich oblíbených historek ještě z totalitních časů? Totiž vyslání náhradníka před interrupční komisi. Prý se vám v jednom roce sešlo příliš potratů na Praze 1 a vám už bylo žinantní se tam znovu objevit...
Ano, ano. (pobaveně se usmívá) Šel za mě můj přítel, geniální výrobce varhan pan Šlajch. Byla to přátelská služba. Kdyby potřeboval, šel bych mu na oplátku zaskočit třeba na Prahu 4, kde jsem tehdy neměl nic.
Co asi řeknou téhle žertovné příhodě ženy nezasažené vaším kouzlem? A co namítnou lékaři, psychologové anebo přísní mravokárci?
Rozumnější ženy by věděly, že jsem byl tenkrát neulovitelný. Ale teď už nejsem zastáncem potratů, je mi líto každého zmařeného života, už bych před tehdejší interrupční komisi ani nepáchl... Jaká byla ta další podotázka?
Mravokárci, lékaři a psychologové.
Mravokárci by soudili mravokárně. Lékaři a psychologové? Ti to nechají na člověku. Poslyšte, vy kladete takové dotazy, jako kdyby život byl něco strašně přísného, mravokárného a velikého. Ne, ne, život je moře srandy a jen občas se objeví ostrůvek mravokárnosti. A nemusíme na něm nadlouho zakotvovat.
Tak ještě okamžik, prosím. Uvádíte, že máte šest potomků a že skoro každý z nich má svou vlastní matku. Nicméně připouštíte, že vašich dětí je možná víc. Mám to považovat, stejně jako „samičku a prachy“, za bonmot?
Řekněme, že mám šest oficiálních dětí.
Není vám líto, že se jim nevěnujete jako plnohodnotný otec jedné velké rodiny? Nevyšlo to. Ale myslím, že jsem udělal ve výchově dětí méně škody než třeba první nebo druhá světová válka.
Uhýbáte. Říkají vám vůbec tatínku?
Ano, a mají se velice rády. Mohou ke mně kdykoliv bez ohlášení přijít, občas je mám doma všechny. Strávíme spolu sobotu, neděli, někdy i pondělí. Pak je zase rozvezu nebo si pro ně přijedou jejich matky.
Jste dost excentrický člověk. Umíte si s nimi hrát?
Samozřejmě! Kupříkladu teď jsem dodělal půdu a začnu tam stavět elektrický vláček s celou krajinou. Žádné moje dítě mě nikdy nevidělo, abych s ním přerušil hru a šel pracovat. Já totiž pracuju až v noci, kdy už děti spí.
I g n o r a n t n e j s e m
O vašem převráceném denním režimu, kdy spíte do odpoledne a pak skládáte hudbu do rána, se toho už napsalo hodně. Jste popisován jako věčně rozevlátý bohém na silném motocyklu a s koltem u pasu. Jako krasavicemi obletovaný výstředník, který kašle na konvence. Jako sebestředný skladatel, jenž uznává snad jen sám sebe. Nemyslíte, že se do téhle role sám poněkud stylizujete?
Stylizace je blbost a obvykle se provalí. Proto do novinových článků většinou říkám pravdu. Můj život je takový, že se nemusím žádným způsobem stylizovat.
Ale v rozhovorech vykládáte, že nesledujete televizi...
... ano, to je pravda...
... neposloucháte rádio...
... to je také pravda...
... nečtete noviny...
... i to je pravda...
... ale to by se z vás musel stát člověk, který vůbec netuší, co se kolem něj děje. Nechci se vás dotknout, ale možná bych použil slovo ignorant.
Ne. Já si někdy v noci pustím v televizi druhý program, ten jediný snesu. Když mluvím o novinách, které nečtu, tak jsou to hlavně nějaké ty Supry... Nebo na Novu se v podstatě nemohu dívat. Proč bych to vlastně dělal?
Jak se tedy dozvídáte, co je ve světě nového?
Stýkám se s lidmi, mám své přátele.
Kdo vám sdělil třeba výsledky voleb?
V podstatě je mi jedno, kdo vyhrál. Já už žil i za komunistů, dokonce i za Hitlera.
Takže vy jste nevolil?
Kupodivu jsem volit byl.
Jste světonázorovým zaměřením napravo, nebo nalevo?
Když už bych měl něco být, tak royalista. Mě prostě tyhle politické pletky nezajímají. Podle mě se má narodit král a ten má být automaticky šéfem.
Myslíte to vážně?
Pochopitelně! Předpokládám, že se k tomu půl světa jednou vrátí. Španělsko to už udělalo.
Z á k l a d j e z v l á d n o u t ř e m e s l o
Toužíte po tom, aby vás vaše hudba přežila?
Asi by to bylo velice hezké. Je krásné, když slyším nějakou hudbu, která se mi strašně líbí, a její skladatelé jsou už dvě stě, tři sta let mrtví. Přitom stále žijí. A pořád i mnohý blbec ví, kdo je to Mozart.
Domníváte se, že současná muzika může přežít dvě či tři století?
Je to možné. Například Beatles budou mít pořád co říct.
Proč dnes nevzniknou taková operní díla, jaká složili Mozart nebo Verdi?
Protože všichni chtějí vyniknout tím, že budou jiní a zvláštnější. Ovšem k tomu, aby byl někdo jiný a zvláštní, musí zvládnout řemeslo. Salvador Dalí nebo Pablo Picasso dokázali udělat perfektní obraz podle staré školy. Uměli to, ale neživili se tím, malovali jinak. V současnosti je hodně takzvaných umělců ve všech oborech, kteří nezvládají základní řemeslo a zkoušejí získat slávu jenom tím, že budou jiní. Jenomže nelze být slavným pouze „něčím jiným“.
Vy řemeslo bezpochyby umíte, navíc jste ve zralém věku a také o živobytí se strachovat nemusíte. To byste si mohl na operu troufnout.
Opera mi připadá jako mrtvý žánr, který už dál nepokračuje. Zachovejme ji takovou, jaká je. Psát dneska operu je oživování egyptské mumie.
Přesto - uměl byste něco takového složit?
Uměl, samozřejmě. Ale nechce se mi. Já mám rád příběhy, črty. Písnička je črta. Některá je kolorovaná, jiná víc probarvená, další jen tak nahozená. Právě ta zkratka se mi líbí.
Takže nemáte ambice napsat něco „většího“?
Ne. Filmy nebo divadelní představení, která jsem dělal, to bylo něco takzvaně většího, ovšem i tohle ještě považuju za črty. Avšak na operu není důvod. To bych musel číst nějaké libreto, z něhož bych zešílel, jak by bylo nádherné. Pak bych to možná udělal.
Jednou jste kdesi prohlásil, že jste nikdy nenapsal špatnou filmovou hudbu. Když uvážím, že filmů či televizních inscenací a seriálů bylo na dvě stě, zní to nabubřele...
Vždycky se mi povedla taková hudba, která danému filmu odpovídala. To znamená, že když byl film nezajímavý, i moje hudba byla svým způsobem nezajímavá. A je-li film geniální, pak ve mně evokuje to, co k němu udělám. Tedy i moje hudba je potom svým způsobem geniální. Ke špatnému filmu nelze složit dobrou hudbu. Obráceně to ovšem možné je. Ale to se mi nestalo.
Je vám osmapadesát, na pohled kypíte energií. Ale někde doma sám před sebou si už stárnutí připouštíte?
Pociťuju, že už nemám tolik chuti do různých „sportovních“ aktivit. Člověk má být připraven na všechno, s věkem přicházejí plusy i minusy a nic se nemá brát tragicky. Ale ničeho se neobávám, věřím, že mě čekají jen samé krásné věci.
|
Petra Hapka (58) |
|
Skladatel, dirigent a multiinstrumentalista Petr Hapka napsal hudbu ke stovce celovečerních filmů (Deváté srdce, Panna a netvor, Holky z porcelánu, Kráva). Zkomponoval písně pro Hanu Hegerovou i další zpěváky. Na Horáčkovy texty složil výborná alba Potměšilý host, V penzionu Svět, Citová investice a Mohlo by tu být i líp; některé skladby sám nazpíval. |
 Petr Hapka |
 Petr Hapka (vlevo) a Michal Horáček odpovídají čtenářům iDNES. |
 Petr Hapka (vlevo) a Michal Horáček odpovídají čtenářům iDNES. |
 Petr Hapka (vlevo) a Michal Horáček |
 Petr Hapka na koncertě Králové muzikálu v opeře. |
 |
