Je to knížka útlá, ale intenzivní. Ubylo v ní formálního experimentu a přibylo erotiky. Jde vlastně o text, který táhne od počátku kupředu sexus – nejdřív autorčiny dychtivé průzkumy vlastního těla v dětství, později živelné fantazie a jejich odvážné realizace v dospělosti.
Lundiaková ale nenapsala dějový příběh. Černý Klarus je spíš sledem obrazů a scén. Autorka je spojuje jednak postavou vypravěčky, která je zároveň hlavní hrdinkou, jednak důrazem na řeč samu – právě ta je Lundiakové devízou číslo jedna. Řeč přímo živená smysly, řeč důmyslně erotizovaná, řeč osobitá i osobní. Autorka jistě předala textu nemalý kus své vlastní životní zkušenosti.
Kdybychom měli hodnotit jen vybrané téma, asi by Černý Klarus příliš neuspěl. Takových próz vznikly minimálně od časů francouzské libertinské literatury stovky, ne-li rovnou tisíce. Lundiaková ale podrobnou reflexi svého sexuálního zrání plus „pansexualisticky“ vyladěné dospělosti povyšuje na literaturu imaginací velmi specifického rázu, jakousi pozdně romantickou či novodekadentní stylizací.
Právě v tomto „temném“, mírně upadlém světle se jindy typizované erotické scény mění v jedinečné objevy, neopakovatelná dobrodružství a poklady, jejichž hodnota s časem nemizí.
Černý Klarus je novela o stinné stránce člověka, o jeho podezřelých vášních a zakazovaných touhách, které si jen tak někdo netroufne vytáhnout na světlo. Hana Lundiaková si troufla. Napsala prózu pravdivou vnitřně i navenek – dílo, které vyrostlo z nutnosti, a k tomu esteticky cenné. Takových knih nemá současná česká literatura nazbyt.
Hodnocení: 80 %
