Byla bezesporu první dámou českého šansonu, jakkoliv se tomuto označení bránila, tvrdíc, že máme mnoho jiných dobrých zpěvaček a že jedinou omluvou pro tuto nálepku je, že nazpívala píseň Milord z repertoáru Edith Piaf.
Hana Hegerová byla vzácně sebekritická, v jednom rozhovoru přiznala, že nechápe lidi, kteří si kupují její alba. „Já se nemohu poslouchat, vnímám jen ty chyby.“
Těžko říct, jaké chyby měla na mysli, možná drobné technické nedostatky. Pokud šlo o prožitek, práci s hlasem, emocemi, dokonalé porozumění textu, hravost, něhu a občas šibalsky přivřené oči, byla absolutní.
Velkou roli hrál šarm a také přirozený herecký talent. Hana Hegerová nebyla „jen“ zpěvačka, stejně jako šanson není „jen“ písnička. Musí vyprávět příběh, vyklenout drama, od jeho interpreta se pak čeká, že se do textu cele ponoří a dokáže pregnantně, a přitom zcela přirozeně postihnout a zprostředkovat i ty nejdrobnější detaily. To vše Hana Hegerová, rodným jménem Carmen Farkašová, zvládala jedinečně a neopakovatelně.
V její kariéře byl zpěv stejně důležitý jako herectví. V roce 1954 ji režisér Jiří Krejčík obsadil do filmu Frona – v titulcích byla uvedena jako Hana Čelková – hrála ve snímku Tam na konečné oscarové dvojice Ján Kadár a Elmar Klos, ve válečném dramatu Přežil jsem svou smrt režiséra Vojtěcha Jasného a samozřejmě také v muzikálové revue Kdyby tisíc klarinetů, kde zní některé z největších hitů divadla Semafor.
Doménou Hany Hegerové se nicméně stal šanson. Kromě zmíněného Milorda, k němuž český text napsal Pavel Kopta, zpívala písně Gilberta Bécauda, Jacquesa Brela, Serge Gainsbourga a dalších. Skvělé písničky, přesně padnoucí jejímu naturelu, jí psali Jiří Šlitr a Jiří Suchý, mezi ty nejkrásnější patří Študent s rudýma ušima, Barová lavice, Zlá neděle nebo Pro Kiki.
Další dvojicí, pevně spjatou s její pěveckou kariérou, byl skladatelský tandem Petr Hapka & Michal Horáček. Většina lidí si vzpomene na hit Levandulová, což je vlastně parodie na šanson, ale na albu Potměšilý host z roku 1987 jsou mnohem hodnotnější, silnější skladby, jako třeba Stín stíhá stín, Žít a nechat žít nebo nádherná titulní melodie. Jméno Pavla Kopty pak musí zaznít ještě v souvislosti s albem Lásko prokletá, na němž jsou písně výhradně s jeho verši.
V roce 2010 vydala Hana Hegerová desku Mlýnské kolo v srdci mém, na níž, jak sama uvedla, chtěla splatit dluh textařům, kteří pro ni původní texty přebásnili.
„Třiadvacet let jsem se k tomu odhodlávala a sušila ty písničky doma. Je nejvyšší čas je nazpívat a vydat, příští rok mi bude osmdesát a myslím, že už další album neudělám,“ komentovala vznik této nahrávky.
Bylo to opravdu její poslední řadové album. Sešla se na něm sestava vynikajících muzikantů: Robert Balzar, Petr Malásek, Pavel Bady Zbořil, Miloš Dvořáček, František Kop a další. Pokud jde o textaře, vůči nimž Hana Hegerová cítila dluh, byla to jména jako Jiřina Fikejzová, Jiří Dědeček, Pavel Vrba, Jan Jiráň, Pavel Kopta, Jaromír Nohavica nebo Ĺubomír Feldek.
Kvalita hudby i textů pro ni byla zcela zásadní, v jejím repertoáru se nevyskytovaly banální popěvky a povrchní říkanky. Hana Hegerová zpěvem žila, ale nikdy se neopájela sebou samou.
Naplno prožívala všechna dramata postav ze svých skladeb, zároveň však byla vždy jaksi nad věcí. A bylo-li to třeba, i kousavá, (sebe)ironická.
Viz třeba její účast v dokumentu Česká RAPublika, kde si v rámci skladby Kde domov můj srdnatě zkusila rap, tedy disciplínu, s níž dosud neměla nic do činění. I díky tomu byla Hana Hegerová jedinečná, nepřehlédnutelná. Opravdová dáma. A nejen šansonu...
