Z díla Hany Andronikové svým způsobem vystupovala smrt už za jejího života, jako by si její postavy byly stále vědomé vlastní blížící se konečnosti. Zemřela v předvánočním čase před třemi lety, stejně jako Ivan Martin Jirous a Václav Havel. Jejich mediálně uctěnější smrti tu její zastínily. Nakladatelství Odeon teď vydává soubor povídek nazvaný Vzpomínky, co neuletí.
Vzpomínky, co neuletíAutorka: Hana Androniková Nakladatel: Odeon 256 stran |
Jejich vydání má své opodstatnění, nejde jen o smutné jubileum: jsou prostě skvělé, lze se k nim vracet, číst si znovu o těch šílených osudech a zcela lidských selháních, o rozcestích, na která Androniková své hrdiny posílá, o jejich životních zlomech.
Část knihy skládají povídky ze souboru Srdce na udici z roku 2008, i texty, jež se během let 2004 až 2009 objevovaly ve sbornících a časopisech. Petr A. Bílek je přirovnal k vrcholu trojúhelníku – zatímco dva velké romány Andronikové tvoří hroty základní nosné úsečky, vrchol její tvorby můžeme klidně spatřovat právě v semknutosti jejích kratších textů.
Nečekané zjevení
Obálka knihy Vzpomínky, co neuletí
Těžko uvěřit, že tuhle talentovanou autorku objevila teprve literární soutěž Knižního klubu v roce 2001, kdy její přihlášený rukopis Zvuk slunečních hodin vysoce předčil ostatní práce. Vždyť za něj spisovatelka také dostala souběžně i Magnesii literu. Druhý román na sebe nechal čekat, Androniková ho napsala až v roce 2010 a přiznala, že je autobiografický, že tedy i ona, stejně jako její hrdinka, bojuje s rakovinou. Podlehla jí ve čtyřiačtyřiceti letech.
Povídky z právě vydávané knihy tvoří až mrazivě propojený organismus, stejně plnohodnotný, jako by šlo o čistokrevný román. Hrdinové z jedné povídky se jako menší postavy objevují v povídkách jiných, rezonuje i neustálá naléhavost, třaskavost popisovaných momentů. Je tu mladinká vdova i muž, který se po ochrnutí po autonehodě učí znovu chodit. Andronikové postavy žijí tváří v tvář osudu, potkávají smrt a chtějí žít. Netápou, dávno se našly, až osudová rána přirazila jejich plány a touhy mezi dveře a ony se teď snaží zachránit aspoň pomačkaný zlomený zbytek.
Androniková byla filozofkou s nadhledem, spisovatelka na hony vzdálená úsměvným každodenním vztahovým půtkám, tak příznačným pro celou jednu generační větev současné české ženské prózy. Šla do hloubky i do šířky, své postavy neváhala poslat do Ameriky, do Peru ani do zapadlé moravské vísky.
Podobně jako knihy Jana Balabána čteme s vědomím jeho předčasného skonu, ani u Hany Andronikové není možné od téhle skutečnosti odhlédnout. Je to však jen to vědomí, pocit. Literárně i obsahově stojí totiž samostatně a suverénně. Což ovšem není nic nového.
