Haklovská postava se pozná. Jede někam, kam nechce, s lidmi, které nezná, na akci, co nemusí. Ale když do sebe nacpe pár neurolů, možná to bude bezva trip. Létání nad Lounami. Alespoň tak začíná šestá, dobrá próza Emila Hakla Pravidla směšného chování.
Ať nejchi chám
Podobně jako v nejznámější autorově knížce O rodičích a dětech si tu spolu povídají a trochu vyčítají starý otec a stárnoucí syn, jen víc zamženě – přes telefon, přes diktafon, vzpomínkami, v nemocničním oparu.
Vypravěčův táta totiž v knížce umře, a scéna toho umírání patří k těm nejlepším, které se v současné české literatuře vyskytly. Zatímco opuchlý otec chrčí a sípe, syn silácky odpovídá, kde je krčskej les a kde jsou mufloni, co píše, co dělá. "Ptám che, jechtli mách ňákou henchkou," šišlá namáhavě do hadice. "Teď ne," povídám. "Tach si ňákou chežeň, ať nejchi chám."
Samota, osamělost patří k Haklovým ústředním motivům. A nejde jen o to, že jeho vypravěč zrovna nemá ženskou a když k vánocům rozdá hafo dárků, dostane sotva dva. Že všichni domlouvají srazy, návštěvy, výlety, a jemu "kurva, nezavolá nikdo". Je to samota obecně lidská, neschopnost se k druhému přiblížit, přivinout se, i když obě strany zoufale chtějí. A to už je čirá psychologie: Haklův vypravěč je sice citlivý a všímavý, ale tak vnořený do sebe, že k sobě nikoho nepustí. Nakonec rozpačitě žmoulá starou tátovu fotku – asi to byl veselý chlapík, jenže on znal jen sardonického dědka.
Staronová, lepší
V tom smyslu jsou Pravidla směšného chování další variací na haklovské téma. Moc se tam neděje, pozoruje se s odstupem a ze dna. K té pozici patří schopnost pronikavě vystihnout situaci, zachytit prchavý okamžik, ale zároveň se s tím pojí určitý chlad, až pohrdání okolím, které občas vyhřezne až moc ("a už k němu kvačí rozkymácená sádelnatá zombie ženského pohlaví").
Na druhou stranu je to knížka příjemně občerstvující - formálně asi Haklova nejpovedenější, nejvíce zakotvená a nejméně rozplizlá. Škoda jen, že je v první části recyklovaná. Třetina novinky už vyšla v souboru nakladatelství Listen Někdy jindy, někde jinde (2009), což se v poslední době přihodilo i jiným autorům (Pavel Brycz, Arnošt Lustig).
Hakl s příběhem pracuje rafinovaněji než v Rodičích a dětech a zároveň se netopí v pokusu o dramatičtější zápletku, která mu stejně nikdy nešla (viz úmorná Intimní schránka Sabriny Black). Až chvílemi upomene na neokázalou hloubku předčasně zesnulého Jana Balabána, s nímž ho pojí tíha existence.
Více o Haklově knizeJosef Chuchma (MF DNES) považuje Haklovu novinku za jednu z českých knih roku. |
Navzdory názvu nejsou Pravidla směšného chování směšná kniha. Spíš smutná, (sebe)trýznivá a hořká. Vypravěč se v padesáti ohlíží za životem, starší, zkušenější, ale smysl mu pořád uniká. Mezitím ho nové, sebevědomější generace ("zvláštní směs slušnosti a chladu") vytlačují na okraj, dělají z něj většího outsidera, než za jakého se kdy považoval.
Ne nadarmo se Haklovy první povídky jmenovaly Konec světa. Atmosféra rozpadu, vnitřní i vnější apokalypsy, které se dá říkat i směšnost, se ozývá i tady, jen naléhavěji, úporněji. Svět podle Hakla je hemžením brundibárů v poslední křeči. Co s tím? Pravidla končí výmluvně: "Dívám se sám sobě zblízka do ksichtu. Je to hrozný pohled, ale pořád mnohem lepší než nevidět nic."
Emil Hakl: Pravidla směšného chování
Argo, 133 stran, cena 248 korun
Hodnocení MF DNES: 80 %
