Mergiovy skladby jsou vystavěny z podobného pletiva opakujících se figur jako kompozice minimalistů, například Philipa Glasse. S jedním rozdílem. Mergia je nehraje z partitury. Jeho hudba je výsledkem spontánní improvizace, čerpající z melodií ze čtyřiceti let prožitých v Addis Abebě.
Američtí průkopníci minimalismu ostatně čerpali právě z repetitivních struktur hudby Afriky či Indonésie, a Etiopie tak patřila k jejich studijním materiálům. Mergiova cesta za usídlením do Spojených států před stalinistickou diktaturou byla proto celkem logická.
Když se Mergia usadil v USA, rozhodl se natočit album, které by propojilo jeho vzpomínky z klubů v Addis Abebě s moderními zvukovými prostředky. Dal dohromady automatické bicí, elektrické piano Rhodes, syntezátor Yamaha DX7 a svůj akordeon a natočil staré etiopské melodie v moderním aranžmá. Deska dosáhla kultovního statusu.
I když Mergia dokáže fungovat jako kapela o jednom muži, do Prahy přijede v triu s muzikanty světové pověsti. Australský bubeník Tony Buck u nás koncertoval už mnohokrát s alternativními kapelami (The Necks, Lee Ranaldo, Kletka Red, Otomo Yoshihide, Peril), stal se pilířem australského jazzu, později se přesunul do Amsterdamu a Berlína.
Další Australan, basista Mike Majkowski, hrál se světovými jazzmany (Bob Mintzer, Vince Jones, Dale Barlow), je ikonou australské experimentální scény a mimo jiné založil improvizační ansámbl Splinter Orchestra.
