RECENZE: Ve dvacetiletém střetu Wericha s Holanem vítězí ten první

Téma poválečné deziluze Voskovce a Wericha je vděčné. Devět let stará veleúspěšná inscenace Korespondence V+W se hraje v Divadle Na zábradlí dodnes. Může se tak zdát, že novinka pražského Švandova divadla nazvaná Hadry, kosti, kůže jen opakuje vyzkoušený model.

Je to však skutečně tak? Jak smíchovská scéna slibuje, autor Pavel Jurda do středu své hry obsadil jiný střet. Střet askeze a skepse básníka Vladimíra Holana s hédonistickým světem radosti i smutku pozdního Jana Wericha.

V režii zdejšího uměleckého šéfa Martina Františáka se tak odvíjí nedávná historie vily na Kampě, kde spolu oba umělci strávili dvacet let.

I přes relativně dost postav je inscenace zasazena do podzemního Studia. A byla to šťastná volba, Františák navazuje na zdejší nejsilnější komorní kusy posledních let. Z Hadrů, kostí, kůží totiž čpí stejná neučesanost a přitahující mystika, která zdobila inscenace, jako byl Baal, Šaman či Možná že odcházíme. Potemnělá scéna, pěvecké výstupy, originální scénografie Evy Jiřikovské – to vše jsou přednosti kusu.

Představení vychází ze zajímavého nápadu, Jurdovi se podařilo vyhmátnout podstaty obou „národních“ umělců. Ač oba úpí pod stejným režimem, každý svou nesvobodu pojal po svém. Holan trpí za každou cenu, Werich se naopak tu a tam upisuje ďáblu, aby nepřišel o životní standard. Za dalšího společného jmenovatele osudů umělců zvolili tvůrci jejich nešťastné dcery v trefné dvojroli Denisy Barešové.

Hadry, kosti, kůže

75 %

Švandovo divadlo

premiéra 21. září 2019

režie: Martin Františák

hrají: Miroslav Hanuš, Luboš Veselý, Matěj Anděl, Andrea Buršová, Bohdana Pavlíková, Denisa Barešová, Jan Grundman, Jan Mansfeld

Obsazení ústředních rolí se taktéž povedlo. Pro Wericha u nás těžko hledat někoho jiného, máme-li Miroslava Hanuše. Národního barda podává přesně, a přitom se zcela vyhýbá imitaci. Luboš Veselý je mu v poloze sarkasmem prosáklého Holana důstojným protipólem. Werich, jeho rodina a jeho osud však v představení převáží. Názory, boj s komunistickou realitou, rodinné střety. A nad tím kdesi v dálce mizející vzpomínka na Voskovce (Matěj Anděl).

Holanův osud v závěru inscenace jen povlává v dáli, zatímco se tvůrci plně soustředí na Werichovo finále. Včetně onoho nešťastného (a zde příliš doslovně ztvárněného) výletu přes Vltavu kvůli jednomu podpisu.

Na otázku z úvodu ať si tedy každý divák odpoví sám, ale pokud nebyl na Zábradlí, do Švanďáku nechť vyrazí určitě.