Od 60. let 20. století začal do širšího českého povědomí pronikat i jiný obraz. Přinášely jej četnější překlady rakouské literatury. Nostalgický mýtus koncipovaný před desetiletími spisovateli jako Robert Musil, Stefan Zweig či Joseph Roth tu rychle zapouštěl kořeny. Atmosféra integrující se Evropy, kdy nejednou zazněla paralela sjednocené Evropy s habsburskou mnohonárodnostní říší, sytila onu meziválečnou nostalgii linoucí se z per rakouských arcitvůrců.
Ke zdejšímu přijetí tohoto obrazu „Vídně“ nesporně připravilo půdu nadšení Haškem, které rozporuplné „švejkovství“ povyšovalo - nejednou zcela nesmyslně! - až na jakousi národní vlastnost. Vznikala tak nezamýšlená paralela pokleslého švejkovského mýtu a „vznešeného“ mýtu rakouských literátů.
A právě tento „vznešený“ mýtus o habsburské monarchii tkaný generacemi německy píšících spisovatelů, básníků a dramatiků se stal životním tématem italského germanisty Claudia Magrise, rodáka z kdysi rakouského Terstu. Jedním z důkazů je Magrisova kniha Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře.
P ř i j í t t o m u n a k l o u b
Vztah někdejších rakouských Italů k habsburské monarchii se blížil prvorepublikové interpretaci československé. Magrisovi tím připravil námět k přemýšlení a přirozeně jej konfrontoval s interpretací rakouských literátů. Jako germanista se Magris mohl již koncem 50. let zabývat vývojem tohoto mýtu mezi rakouskými intelektuály. Tehdy v něm idealizovaná představa předprvoválečné střední Evropy vzbudila dojem klišé - a badatel cítil výzvu k demýtizování obrazu, jenž mezitím zdomácněl nejen v Rakousku, ale díky řadě převážně amerických intelektuálů se šířil i jinde.
Magris se rozhodl přijít mýtu na kloub: dešifrovat jej v jeho podstatě, příčinách a všech podobách. Odmítl jej však jako záležitost výlučně meziválečných rakouských vzdělanců. Tedy vzdělanců, jimž se rozpadem říše zhroutil celý svět a kteří se v kontrastu děsivé válečné a poválečné sociální a politické reality upnuli k apologii starých pořádků a jistot, ke šťastné a harmonické minulosti a kteří se naopak zřekli odvěké úlohy hlasatelů nových poselství.
Tento jejich postoj byl o to pevnější, o co hlubší byla civilizační krize Rakouska. Magris výmluvně píše: „To, co těmto rakouským básníkům bránilo přidat se na stranu nových časů, nebyla ani tak jejich ideologická formace, jako spíše neochota a neschopnost změnit gestikulaci a postoje, přijmout návyky a city svobodnějšího a méně distancovaného a ohleduplného lidství. Dostředivá síla rakousko-uherské monarchie působí spíše než na jejich ideje na jejich senzibilitu, na malé všední city; spíše na fantazii a smysly, než na intelekt.“
M a l ý č l o v ě k
Jak už bylo naznačeno, Claudio Magris jde dále do minulosti. Kořeny prvotního rakouského mýtu nalézá na přelomu 18. a 19. století a interpretuje je jako reakci „nízké kultury“ na šířící se osvícenské ideje a jejich měřítka. Z toho Magrisovi vyplývá i charakteristická vlastnost rakouského mýtu, který neopěvuje režim, nýbrž životní styl, a jehož hlavním hrdinou je „malý člověk“. Zjištění, že metternichovský stejně jako bachovský systém nabízí společnosti útěk od reality jako protihodnotu za nemožnost politické seberealizace, lze považovat za pilíř knihy.
Magris se přirozeně nezabývá objektivní realitou mocnářství. Pečlivě se drží její literární transfigurace, která ukazuje mimořádnou životaschopnost a jež se rozvíjí do stále nových a nových odstínů.
A přece by bylo omylem chápat Magrisovo dílo jako studii výhradně literárněhistorickou! Stejně dobře můžeme v autorově osobě vidět i skvělou „učebnici“ - tedy průvodce světem rakouské literatury uplynulých dvou století, díky němuž se čtenáři dostane více než základního uvedení do díla velikánů jako Nestroy, Grillparzer, Stifter, von Ebner-Eschenbachová, von Saar, Schnitzler, Kraus, Werfel, Musil, Doderer a další. Českému čtenáři, ochuzenému zpravidla v hodinách literatury o sebemenší kontakt s rakouskou literaturou, se zde otvírají široké obzory, které jsou mu tak důvěrně blízké, a zároveň tak úplně cizí.
Magrisova kniha je však i strhujícím beletristickým čtením o světě pilných a spolehlivých c. k. úředníčků, oddaných poddaných, věrných šlechticů, útulných hospůdek, veselých a čistých dívek, jakož i stařičkého otcovského mocnáře.
V e l k á v ě c
K úchvatnosti Magrisova textu přispívá v neposlední řadě i velmi solidní překlad, v němž postřehneme jen nemnoho prohřešků (například zaměňování německého občan - měšťan či nevnímání české významové nuance mezi Rakušákem a Rakušanem; pod neznámým knížetem Evženem se skrývá proslulý princ Evžen Savojský). Bezvýznamné jsou i nepříliš četné Magrisovy historické omyly.
Esejistický text se před očima peřejovitě odvíjí do podoby napínavého dobrodružství. Šokuje, že se takto vyzrálá práce, založená na znalostech přebohatého díla mnoha desítek autorů, zprvu rodila jako diplomová práce sotva dospělého vědce.
Přestože Magrisovi šlo o zbourání starého mýtu, což se mu jistě podařilo, dává svou prací vzniknout další neméně zajímavé etapě v životě mýtu samého. Sám Claudio Magris se totiž stává součástí mýtu a záleží jen na čtenáři, co si z jeho díla odnese.
Nakladatelství Barrister & Principal, spojené tentokrát s Triádou, zase jednou osvědčilo šťastnou ruku, když mezi některé své nepříliš kvalitní tituly zabývající se fenoménem habsburské monarchie zařadilo klenot. České vydání Magrisovy studie je stejně skvělým kulturně-historickým počinem, jako bylo před více než rokem vydání práce Carla Schorskeho Vídeň na přelomu století. Obě tato díla, vzniklá na prahu 60. let, se výborně doplňují a zacelují mezeru v poznání i naší vlastní minulosti.
|
Claudio Magris: Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře |
|
Přeložili Jiří Pelán a Ivan Seidl. |
|
Barrister & Principal - Triáda, Brno a Praha 2001 (fakticky vyšlo 2002) |
