Album nazvané This Is What The Truth Feels Like je totiž přiznaným lékem na vztahové veletoče, jež Stefani nedávno prožila. Tedy rozvod a následné nalezení nové lásky.
Což je stále ještě v pořádku, protože kombinace dvou natolik protichůdných emocí by teoreticky mohla vytvořit docela zábavný mix. Bohužel to ve výsledku jednoduše nefunguje. Žádná ze zahrnutých dvanácti písní není vyloženě špatná, péče producentů je navíc zjevná. Ale jen málokterá z nich je natolik dobrá, aby posluchači opravdu utkvěla v hlavě, o skutečném hitovém potenciálu potom vůbec nemá smysl mluvit.
Úvodní skladba Misery naláká jistou svěžestí. Ale už třeba píseň Truth, z níž jeden verš posloužil jako titul celého alba, se neumí rozhodnout, jestli bude pomalá, nebo rychlá. A přitom nějaká velká dynamika, která je zásadní pro budování atmosféry, a změny tempa by tedy mohla obhájit, se nekoná.
This Is What The Truth Feels LikeGwen Stefani |
Skrze celou desku je patrná snaha dosáhnout současného zvuku. Snaha, která se pohříchu zasekla někde v půli cesty. Pop podpořený elektronickými zvuky je dnes v kurzu, ale v případě Gwen Stefani je to jen jakýsi povinný atribut. Do skladby Red Flag dostala snad všechno – synťáky, smyčce, zpěv i rap. Na první poslech to působí zajímavě, ale při bližším zkoumání prostě písnička jako taková neobstojí.
V době, která přeje více singlům než koncepčním albům, se dá pochopit, že popová deska nebude celá nabušená nadčasovými klenoty. Přesto by posluchač za svoje peníze měl mít důvod se k té nahrávce vracet. Pravda je, že v případě This Is What The Truth Feels Like takový důvod není.
