Může sice odkazovat ke sportu a probíjení autora nepříliš lichotivou pozorností posledního dvouletí, ale má i konkrétnější konotaci. Totiž stařičký, jednoduchý fotoaparát v podobě krabičky (Box-kamera), který byl populární zhruba do 50. let.
Objevuje se na obálce a nepřímo i v podtitulu knihy - Příběhy z temné komory. Českou podobu "krabičky" připravuje na příští rok v překladu Jiřího Stromšíka nakladatelství Atlantis.
První díl Grassových memoárů Při loupání cibule vyšel předloni a způsobil pozdvižení. Autor se doznal ke členství ve Waffen-SS a zdálo se, že se vzpomínáním skončil.
Na přelomu srpna a září však do německých knihkupectví vstoupila Die Box, tentokrát bez předcházejících rozhovorů, ukázek a recenzí. Autor také zvolil jinou formu - cibuli vlastního osudu neloupe sám, ale přenechá ji své rodině, svým dětem. Ty jsou však skutečné tak napůl.
Jak si povšiml německý list Spiegel, začíná to skoro jako pohádka. Stárnoucí otec svolá dohromady svých osm dětí - čtyři, pět, šest, osm. To zvláštní přeskakování souvisí s frekvencí Grassových potomků - z prvního manželství měl čtyři, k tomu přišly dvě dcery různých matek a nakonec dva synové, které do druhého manželství přivedla manželka Ute.
To oni, s jinými jmény, vyprávějí o svém otci, rodinných vztazích a zážitcích. Současně však autor nezastírá, že jim vkládá do úst názory a věty, které by je třeba nikdy nenapadly.
Ohlasy na novinku jsou hodně rozpačité. Jedni chválí čtivost (včetně teenagerského žargonu a ledabyle nedokončených vět), druhým vadí nedostatek sebeironie i sebekritiky. Spiegel ji dokonce označil za jednu z nejslabších Grassových knih: moc se vzhlíží a málo loupe.