Německý spisovatel Günter Grass

Německý spisovatel Günter Grass | foto: Reuters

KOMENTÁŘ: Esesák, či velmistr slova? Posmrtný boj o Güntera Grasse

  • 6
A máme to tu zas. Kdykoli zemře některý velikán kultury, jakým nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass bezesporu byl, začne se vedle smutnění a velebení také hodnotit a hanobit.

Zažili jsme si to s filmařem Otakarem Vávrou, zpochybňovaným za to, že natáčel za každého režimu, i s jeho americkým kolegou Eliou Kazanem, obviněným zase z udávání komunistických kolegů za takzvaného honu na čarodějnice. Nu a teď to posmrtně schytává německý spisovatel, který to však svým kritikům výrazně ulehčil. Svůj největší dávný hřích totiž na sebe prozradil sám.

V roce 1942 se dobrovolně přihlásil do tehdejších pomocných sborů válečného námořnictva, dva roky poté přešel k jednotkám SS; zjara roku 1945 byl raněn, léčen v Mariánských Lázních a zajat americkou armádou.

Věčně nežádoucí

To všechno Grass dodatečně popsal ve vlastních pamětech, kde svůj vstup do německé armády zdůvodnil potřebou úniku z měšťácké rodiny. Také by se dalo použít frázi „útěk z mladické nerozvážnosti“ nebo „neuvážená cesta za klukovským dobrodružstvím“. V každém případě Grassovi na konci války nebylo ještě ani osmnáct let, nicméně zpětně dostal nálepku esesáka.

Ale také ceny Georga Büchnera či Karla Čapka, o té Nobelově nemluvě.
Zároveň však své pověsti humanisty uškodil, když před třemi lety zveřejnil kontroverzní báseň Co je zapotřebí říci, ve které odsoudil izraelský jaderný program. Jeho kolega, německý spisovatel Henryk Marcin Broder, označil Grasse za druh „pěstěného antisemity, který to s Židy myslí dobře“. Račte si tedy vybrat: padouch, nebo hrdina?

Grass byl svého času nežádoucí v komunistickém Československu, protože odsoudil ruskou okupaci ze srpna 1968 a podporoval okruh našich disidentů.
Na sklonku života se pro změnu stal personou non grata pro Izrael; navíc však kritizoval kdeco, od postoje Evropské unie k zadluženému Řecku až po digitální hrozbu lidskému soukromí. Prostě pozoroval, komentoval a vyrýval, jak už to mívají velikáni ve zvyku.

Zemřel držitel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass

Německý spisovatel Günter Grass při návštěvě Prahy v prosinci 2007.

Souhlasit s postoji člověka Grasse se leckdy nedalo, respekt vůči umělci Grassovi mu však plně náležel. I kdyby jen pro dvě slova: Plechový bubínek.
Klíčová kniha z roku 1959, proslavená rovněž stejnojmenným oscarovým filmem, znamená pro spisovatele stejně pádný typ argumentu jako pro Vávru Romance pro křídlovku nebo pro Kazana snímek Na východ od ráje. Velmistr slov se obhajuje zase slovy, skutečně výjimečnou literaturou. A právě tvorba je to, zač se umělcům dostává privilegia zvaného nesmrtelnost.

Jistě, Grass byl ironik s nezávislým myšlením. Možná byl o svých pravdách přesvědčen, možná ho prostě jenom bavilo provokovat, pošťuchovat, vyvolávat pohoršené polemiky, žabomyší války politických tribun a literárních kaváren.

Ale pochovávat v něm symbol hrdlořeza může jedině člověk, který si nikdy nepřečetl Plechový bubínek, groteskní příběh věčného dítěte, které hledá spásu před světem dospělých s jeho ideologickými kotrmelci, násilím, krutostí a zmatky.
Potíž je v tom, že rozsáhlá kronika má na pět set stran – kdo by se jimi dnes prokousával. Jednodušší je pochovat v Günteru Grassovi esesáka s Nobelovou cenou.