RECENZE: Koncert Guns N’Roses táhl ke dnu falešně kňourající Axl

Jít na koncert kapely Guns N’Roses je jako sázka do loterie. Na instrumentální výkony se můžete spolehnout, ale co se týče hlasové kondice frontmana Axla Rose, nezbývá než se nechat překvapit, jak se zadaří.

A v Letňanech se nezadařilo. Zvěsti o nedobré Axlově formě šly už nějakou dobu před pražským koncertem, doprovázeny záznamy vystoupení na festivalu Rock Sweden, na nichž Axlův zoufalý pokus o zpěv vyvolával v nejlepším případě nevěřícné vrtění hlavou.

V Praze to bylo ode zdi ke zdi. Chvílemi byl Roseův zpěv naprosto v pořádku, chvílemi z něj bolely uši a člověk se těšil, až ho přehluší kytarové sólo. Nebo klávesové, baskytarové, jakékoliv. Jen aby přestalo to trápení. „I wanna hear you scream!“ provolával Axl ve Welcome To The Jungle. „We wanna hear you singing!“ chtělo se zvolat v odpověď. Neboť zrovna tuhle pecku zoral takřka ukázkově.

Co platno, že si kytarová dvojka Slash a Richard Fortus počínala naprosto suverénně, že se Duff McKagan znovu ukázal jako skvělý baskytarista, jehož uvolněná a přitom důrazná hra, zcela ve prospěch celkového zvuku, tvoří podstatnou část nezaměnitelného zvuku Guns N’Roses. Snažil se i bubeník Frank Ferrer, o spolehlivě pracující klávesové sekci Dizzy Reed (pražský koncert připadl na jeho narozeniny) a Melisa Reese.

Všechen jejich um a snaha měla kulminovat v okamžiku, kdy frontman popadne mikrofon a roztočí svou druhdy proslulou vokální cirkulárku. Jenže z ní toho zbylo pramálo. Tu a tam Axl zaječel jako kdysi, ale mnohem častěji klopýtal ve snaze alespoň obstojně intonovat a nezřídka byl zcela falešný a mimo.

Snad nejhůř to odnesly skladby ze zatím (?) posledního alba Chinese Democracy. Titulní jen tak prosvištěla kolem, Better Axl zcela zazdil a o moc lépe nedopadla ani Street Of Dreams. Bylo až dojemné sledovat, jak je zpěvák mimo a jak se Duff McKagan a Melisa Reese doprovodnými vokály ze všech sil snaží, aby to nebylo úplné fiasko.

Na jednu slušně odzpívanou písničku – Dylanova Knockin’ On Heaven’s Door dopadla celkem přijatelně – připadaly dva průšvihy: Sweet Child O’Mine nebo November Rain, v níž místy vokál vypadával úplně.

To ke koncertu Guns N’Roses už dlouho patří. Stejně jako fakt, že vystoupení díky častým několikaminutovým pauzám mezi písničkami příliš negraduje. Rozpaky už nějakou dobru vzbuzuje i skutečnost, že kapela jaksi moc neřeší tvorbu nového materiálu, o případné nové desce mlží a spoléhá se zcela na nostalgii po dobách, kdy hitparádám kraloval opulentní dvojalbový komplet Use Your Illusion.

Guns N’Roses

55 %

Letiště Letňany, Praha

18. června 2022

Na druhé straně, ty písničky z něj, a samozřejmě i z debutu Appetite For Destruction, jsou natolik silné, že jim člověk prostě znovu rád podlehne, byť si na koncertě místo principálova zoufalého kňourání raději v hlavě přehrává studiovou vokální linku. A že i ta vymodlená Chinese Democracy přinesla několik opravdu silných skladeb, které se před notoricky známými a mnohokrát obehranými hity nemusejí nijak rdít.

Být fanouškem Guns N’Roses je fuška na celý úvazek. Člověk si musí ujasnit spoustu věcí, mnoho toho oželet a hodně tolerovat, aby si ten rockový cirkus užil na sto procent. Nakonec nejpříjemnější zjištění pro člověka, který si je rád poslechne, ale nežije kapelou od rána do večera, bylo, že koncert začal na minutu přesně a nekonalo se úmorné čekání na to, až se mistr konečně uráčí sestoupit mezi plebs.