Griškovec: Nevyprávím o tajemné ruské duši

Hvězdou, držitelem nejvyšších cen v divadelních soutěžích je ve své vlasti ruský režisér, herec a dramatik Jevgenij Griškovec. V Praze tenhle "vývozní artikl" ruského divadelnictví vystoupil na festivalu Moskevských divadel. V září Griškovec zavítá s některým ze svých představení na plzeňský festival Divadlo. Překlady jeho her Současně a Jak jsem snědl psa letos vydal Divadelní ústav.

Popularita tohoto Rusa je na první pohled málo pochopitelná: píše zejména monodramata, a to zásadně sobě na tělo. Sám si ty kusy hraje a režíruje.

"Píšu obyčejné příběhy běžného Rusa o Rusku. Asi jsem měl štěstí, neumím to jinak vysvětlit. Nejsem ani pilný, ani pracovitý," říká o svém úspěchu autor, jehož provází pověst skromného a plachého člověka. Na setkání s publikem před pražským vystoupením mluvil Griškovec tichým hlasem a dlouho odmítal mikrofon: nechtěl si prý připadat jako estrádní umělec.

Kariéra rodáka ze Sibiře začala na vojně. Strávil ji jako námořník Tichooceánské námořní flotily nedaleko Vladivostoku. Zkušenosti a leckdy hořké vzpomínky na tříletý pobyt na palubě vložil do monodramatu Jak jsem snědl psa, které poprvé uvedl v roce 1998. "Když jsem napsal první verzi hry a předvedl ji mamince, tak ji zdrtila. Raději jsem to tedy přepracoval - a je z toho vlastně velmi sentimentální kus," vypráví Jevgenij Griškovec.

První uvedení hry v autorově interpretaci způsobilo senzaci: nadšeni byli diváci i kritika. Jak jsem snědl psa je proudem asociací a vzpomínek, představení se mění podle Griškovcovy chuti improvizovat. S inscenací sjezdil půlku Evropy.

Na cestách si tato "plachá" hvězda přece jen klade požadavky, a to na tlumočníka: zásadně totiž odmítá tlumočení v kabině a požaduje, aby se překládalo přímo na jevišti.

"Mám na tlumočníka trochu extrémní nároky - nedostane ode mne třeba text, takže po prvním setkání se mnou bývá v šoku. Proto s ním pracuji nejprve psychoterapeuticky, aby se uklidnil. Přizpůsobuji mu také tempo vyprávění," říká Griškovec. Na naturelu tlumočníka prý dokonce závisí, jak vyzní představení. "Můj francouzský překladatel vždy pláče, takže celé přestavení je velmi smutné, naopak v Polsku se lidé pořád smějí. Nejlepší zážitek mám z Londýna, kde jsem hrál pro hluchoněmé - to jsem měl tlumočníky hned dva. Divadlo se na ně dívalo a já taky."

Příběhy obyčejného Rusa jsou podle Griškovce pro cizince přitažlivé i proto, že nevyzdvihují ruské či sovětské reálie. "Hraji a píšu své věci tak, aby jim rozumělo publikum všude, takže sem tam něco vynechám, nebo naopak přidám. Proto mi vadilo, když Jak jsem snědl psa uvedli v Německu tak, že herec se potácel po jevišti s lahví vodky. Já nejsem exotická postava vyprávějící o tajemné ruské duši."

Hlavní je tu řeč, nikoli divadelní akce

Snad příští české hostování pětatřicetiletého Jevgenije Griškovce bude přístupnější než jeho dvě pražská představení v rámci přehlídky ruského divadla v Praze. Lístek stál okolo šesti set korun, propagace mizerná. Snad proto nebylo češtinu v hledišti skoro slyšet a tvůrce mohl hrát bez tlumočníka - téměř výhradně pro své movitější krajany.

Griškovec prožil tři roky základní vojenské služby u Tichooceánské námořní flotily a tuto zkušenost v představení Jak jsem snědl psa zpracovává. Do toho prolínají reminiscence na dětství v sibiřském městě Kemerovo a návrat z vojny tamtéž. Nejde však o jakousi snůšku historek, nýbrž o snahu postihnout jakoby oklikou, nepřímým pojmenováním, esenci životní zkušenosti spjaté s určitou historickou i místní částí "strašné" ruské reality. Slovo "strašné", "strašně" je jedno z nejčastějších - vždy je tu však podáno s humorem a s přesnou, úsečnou intonací. A často je spojeno s obrazem chladu, zimy, tmy a jedovatého světla, linoucího se z oken školy, jež měla člověka nelidským drilem, stejně jako vojna, zbavit vší vnitřní svobody a radosti a "srovnat" ho do podoby jakéhosi ruského robota. Takový jedinec pak neví, jak žít a pro co žít. Kde je ono místo vtělené do slova "domů", po němž na vojně toužil. Autor zde řeší otázky vlastní i obecně lidské identity. Jeho dřívější já, ale i to námořnické já zaniklo - a extrémní zkušenost uzavírá člověka v samotě, je totiž nesdělitelná.

Griškovec to vše podává civilně, až příliš civilně, nejsa profesionálním hercem: jeho mimika je strnulá, gesta a hlasový projev přespříliš úsporné. Uprostřed jeviště kolem židle si vytvořil na zemi labyrint z lodního lana, o jehož smyčky klopýtá. Chtěl tak zřejmě svůj fyzický pobyt na scéně rytmizovat a tvořivě vymezit či omezit. To je však obtížné, protože jen občas vstává ze židle a pohyb jeho drobné postavy - až na parodistické pózy - úplně postrádá expresi. Jsme nuceni se ptát, kde začíná umělecký tvar a divadelní postava, a co je pouze pro Rusy a rusofily srozumitelné vyjádření životní zkušenosti. Právě oné "nesdělitelné" zkušenosti, jež však vtělena do jazyka, ruského hovorového jazyka, vytváří hustou síť téměř hmotných asociací, které ruskou realitu a život v ní zpřítomňují. Řeč a její "užitá" podoba je tak na Griškovcově jevištní kreaci snad tím nejcennějším.

Jevgenij Griškovec: Jak jsem snědl psa. Uvedeno v rámci Festivalu moskevských divadel v Divadle v Dlouhé 28. dubna 2002

                                                                                 ZUZANA AUGUSTOVÁ


Jevgenij Griškovec.