Grinderman na festivalu Primavera Sound

Grinderman na festivalu Primavera Sound | foto: Dani Canto

Grinderman Nicka Cavea naživo je mše pro adamity i pekelníky

  • 0
Barcelona (Od zvláštního zpravodaje iDNES.cz) - Hlavní postavou prvního regulérního dne barcelonského festivalu San Miguel Primavera Sound byl jednoznačně Nick Cave v čele projektu Grinderman. I mnohá další vystoupení ale potvrdila výlučnost této letos asi nejzajímavěji obsazené kontinentální rockové přehlídky.

Grinderman koncertoval od jedenácti v noci, což je na zdejší "jižanské" poměry začátek prime timu. Publikum se začíná dostávat do varu a ještě ani zdaleka není unavené (a to ani takzvaně společensky, na rozdíl od českých festivalů). A i tomu, kdo by snad ještě nebyl nažhaven na tu správnou festivalovou teplotu, muselo tohle vystoupení řádně zatopit pod kotlem.

Grinderman na festivalu Primavera Sound

Kdo snad ještě nebyl předem informován o tom, že Nick Cave v téhle sestavě je úplně jiný člověk než baladiér v čele The Bad Seeds, musel koukat jak z jara. Ruce, vztahující se k černokněžníkovi s mikrofonem, i výrazy fanoušků, přenášené občas na velkoplošná plátna, prozrazovaly totální fascinaci. Skoro jak při nějaké sektářské mši, jako vypadlé z Vávrovy mírně pokleslé husitské trilogie, vykreslující řádění husitských odpadlíků adamitů, vedených zákeřnými kněžími Kánišem a Bydlínským.

Ztělesněná, až "pekelná" temnota, industriální hluk, dokreslující neúnavný tep, vycházející z nejhlubších útrob dějin moderní hudby (lásku k jejím černým kořenům Cave nezapře ani v tomto projektu) a improvizační rámec, ve kterém se jinak zjevně dokonale secvičené vystoupení odehrává, je ale fascinující. I pro posluchače resp. diváka, přivyklého lecjakým úletům a přesvědčeného, že jej na rockové scéně může rozhodit máloco.

Ostravský den v Barceloně

Vzhledem k tomu, že se Grinderman letos chystá poprvé i na naše Colours of Ostrava, je třeba dodat, že se máme na co těšit. Ostatně, čtvrtek na Primaveře by se vůbec dal označit tak trochu za "ostravský", neboť jedním z dalších headlinerů byla oprášená kapela Johna Lydona alias Johnnyho Rottena Public Image Ltd (PIL). I tu zostřeně sledoval čtyřčlenný tým organizátorů Colours, který přijel na Primaveru na výzvědy, aby věděl, v jakém rozpoložení se hvězdy nadcházejícího ročníku nacházejí.

Na koncertu PIL je podstatný doklad toho, že Lydon byl skutečně jediným členem Sex Pistols, který měl právo se nazývat hudebníkem a který dokázal svou slávu, započatou poněkud problematicky, rozvinout k zajímavým výsledkům. Hudba PIL rozhodně není jednoduchá, byť si v rytmickém tepu zachovává přímočarost.

Měnění nástrojů členů kapely, zejména Lu Edmondse, který si kromě kytary věší na ramena i tureckou loutnu saz nebo banjo, je nicméně spíš tak trochu "pro oko", neboť ve všeobecném elektronickém zkreslení všechny nástroje znějí zaměnitelně. To ale nevadí, jeho nosné riffy i překvapivé zákruty dodávají hudbě PIL zábavnost i originalitu.

Kopie i klasikové

Vyznat se v přehršli kapel, z nichž mnohé jsou sice zatím "bezejmenné", ale možná je čeká zajímavá budoucnost, napomáhá obsáhlý, skvěle vypravený festivalový katalog o bezmála čtyřech stech stran, tištěných na křídovém papíře. V tomto ohledu čeští pořadatelé přece jen zatím trochu pokulhávají.

Nicméně při jeho pročítání a při následném ověření v praxi při pocházkách areálem a zastavování se u jednotlivých scén si člověk potvrdí, že současná scéna se do značné míry nemůže obejít bez příměrů k rockové minulosti.

A tak američtí Of Montreal jsoou skutečně pokusem o revitalizaci starého glamrocku v nějakém třetím nálevu, The Fresh & Onlys popem střiženým kalifornským rockem i garáží a Novozélanďan Connan Mockasin by mohl být "všemi čtyřmi Beatles v jednom" - kdyby už tady nebyl Beck (jemuž jako by blonďáček s kytarou ostatně z oka vypadl i vizuálně).

Of Montreal na festivalu Primavera Sound

V tomto kontextu pak je mimořádně svěžím závanem třeba vystoupení amerických Suicide, kteří vymysleli electronic body music dávno před belgickou scénou 80. let a i přes značnou omšelost působí při přehrávání skladeb ze svého prvního alba až magicky. Jakkoli byste je za dědečky pravděpodobně doma mít nechtěli.

S autenticitou to jde i podle vzorů

A pak jsou tu četné čerstvé zjevy, které sice také nepřinášejí nic ultra nového, ale jejich podání klasických stylů je natolik okouzlující a autentické, že jim jejich správnou cestu člověk beze zbytku uvěří. Týkalo se to třeba dvojice zpěvaček a elektrických kytaristek Smoke Fairies, které za doprovodu pánského zbytku kapely v krásných vokálních harmoniích upomínají na klasický anglický folkrock. Není divu, že je považuje za svůj objev věhlasný ctitel všemožných kořenů Jack White, který jim vloni vydal debutové album.

Anebo Kaliforňané Ty Segall, čerpající z éry, kdy se na začátku 90. let rozhodli Sonic Youth ukázat "grunge-mlíčňákům", kdo je tady praotcem jejich stylu, kterémužto zařazení ještě napovídá dáma na postu baskytary. Obecně vzato, "ani nota není jejich vlastní", ale hrají tak dobře a s takovou vehemencí, že jim jednoznačný vliv posluchač rád odpustí. Třeba i v očekávání toho, že se od revivalových tendencí časem odpíchnou k něčemu opravdu vlastnímu.

Tečka jak od Miróa

První večer festivalu de facto zakončovali kolem třetí hodiny ranní další slavní, The Flaming Lips. A těžko si představit lepší tečku. Nad hlavami několikatisícihlavého publika začaly poletovat balóny, shodou okolností vesměs v nejoblíbenějších barvách slavného katalánského malíře Joana Miróa. Že by Američané v přípravě show zašli až takhle daleko?

The Flaming Lips na festivalu Primavera Sound

The Flaming Lips na festivalu Primavera Sound

Na pódiu kromě muzikantů také početná parta tanečnic a svérázný, praštěný a přitom velmi melodický psychedelický rock s nosnými slogany, to všechno bylo jaksi smiřujícím finále celého dne. Skoro se nechtělo věřit, že pár hodin předtím na témže pódiu vyvolával zlé duchy Nick Cave.

Jestli v něčem - mimohudebním - pokulhává Primavera za jinými festivaly, a to včetně českých, to je zásobování tekutinami, což je vzhledem k vedrům dost na pováženou. Ačkoliv byl areál přístupný už od čtvrté hodiny odpolední, bary a stánky s nápoji otevíraly až kolem šesté, přičemž samozřejmě do areálu téměř nepřicházelo v úvahu donést si vlastní zásoby. A fronty, které zejména na neuralgických bodech areálu, tedy u hlavních scén, museli návštěvníci vystát, byly snad na hodiny.

Na druhou stranu jedné věci žádný český pořadatel na svém festivalu nedosáhne, ani kdyby se rozkrájel: celý areál je totiž bezprostředně na břehu moře a z některých pódií přímo muzikanti vidí na široký obzor. Není divu, že se jim tak dobře hraje. Uvidíme, jak tohoto "bonusu" využijí například Pulp, The National, Belle & Sebastian či Pere Ubu, hlavní opory pátečního programu.