V příběhu o rozkrývané minulosti, mlčení, zapomínání a potlačovaných emocích Grass vychází ze skutečné události: potopení německého parníku Wilhelm Gustloff lednové noci roku 1945.
Přetíženou loď, která z přístavu v Gdaňsku vyplula směrem na Kiel, v Baltském moři poslaly ke dnu tři torpéda sovětské ponorky. Na palubě bylo celkem deset tisíc německých pasažérů - od námořnictva přes vojáky až k obrovskému množství uprchlíků. Při venkovních teplotách osmnáct stupňů pod bodem mrazu se rána nedočkalo devět tisíc lidí, čtyři tisíce z nich byly děti.
V novele patří mezi zachráněné Němka Tulla Pokrífková, která se už objevila v dílech Kočka a myš a Psí roky (české vydání tohoto románu se chystá letos) z takzvané gdaňské trilogie. Ještě té děsivé noci přivede Tulla na svět syna Paula. Až o padesát let později však začíná velká Grassova hra na schovávanou: novinář Paul Pokrífka začíná vyprávět svůj bolestný příběh - na popud starého muže, který podle německých recenzentů nese zřejmé autobiografické rysy samotného spisovatele.
Při svých pátráních novinář narazí na webovou stránku neonacistů, která přináší detailní údaje o parníku Wilhelm Gustloff. Splétá se tu osud švýcarského nacisty Wilhelma Gustloffa (po němž parník dostal jméno), židovského chlapce Davida Frankfurtera, který v roce 1936 Gustloffa v Davosu zastřelil, a velitele sovětské ponorky Alexandra Marineska. Trpké překvapení však vypravěče teprve čeká: mezi novodobými obdivovateli Wilhelma Gustloffa, kteří historická fakta přizpůsobují ultrapravicové ideologii, nalezne vlastního syna. "Nikdy, nikdy jsme neměli mlčet o takové bolesti jen proto, že nás po všechny ty roky skličovala vlastní vina a lítost, a přenechat to citlivé téma pravicovým radikálům," lituje Grass ústy svého "starce".
Titul si našel v Německu nadšené čtenáře, autor je kritikou oslavován jako "ten, kdo boří tabu." Grass si agentuře DPA postěžoval na poválečnou německou literaturu, která ve východní části země opomíjela utrpení německých obyvatel za druhé světové války či krátce po ní, zatímco v té západní části se mnohdy ozýval revanšistický podtón. Už v den vydání si jeho novelu Račím postupem objednalo v síti hamburských knihkupectví Thalia několik tisíc čtenářů. Ve svém literárním sólu na stanici ZDF knihu nadšenými slovy uvítal dokonce i Grassův dlouholetý "nepřítel", kritik Marcel Reich-Ranicki.
"Před západem slunce se ještě jednou nobelovský laureát vrátil na místa svého dětství a naše mrtvé vytrhl ze zapomnění," míní časopis Die Zeit v článku nazvaném Stařec a jeho moře. Některé pisatele dílo dokonce dovedlo až k slzám. "Moje matka se mnou utíkala od vesnice k vesnici. Přežil jsem tábor, hlad a vši. Píšete o německých obětích Hitlera. Tak mnoho mých příbuzných na útěku zemřelo. Strýcové, tety, bratranci... teprve teď můžeme my vyhoštění společně brečet. Děkuji vám za tento pocit," vzkazuje spisovateli v německém listu Bild populární sloupkař Franz Josef Wagner.
Ne každý však Grassovo dílo vynáší; třeba Claudius Seidl otiskl v nedělním vydání Frankfurter Allgemeine Zeitung článek s titulkem Děti a vnuci vyhnanců jsou už docela jiní. "Je smutné, že se s generací vyhnanců vytratí také vzpomínka na moravské vesnice, slezská města a východopruský dialekt. Ale předtím je tu dobrá zpráva - ti lidé nepřenesli na své děti bolest ani zášť. Je možné, že místo naříkání potlačili hodně svých zážitků, aby mohli na Západě začít nový život. Pak bychom je ale zato měli chválit. ,Nikdy to neskončí.' Taková je u Grasse poslední věta. Je to nesmysl, naštěstí."
Grassův překladatel Hanuš Karlach upozorňuje, že problematika útěku a vyhoštění z někdejších východoněmeckých oblastí u Grasse není nová, kupříkladu v próze Žabí lamento se zakládá hřbitov pro německé a polské nebožtíky. Karlachův překlad nejnovější Grassovy prózy by se měl objevit příští rok na květnovém knižním veletrhu.
- pátek 15. února 2002
