Na zakončení pražské části putovní filmové přehlídky Febiofest, která přivezla světové osobnosti, přivítala na 63 tisíc diváků a dostala už podruhé grant Evropské unie, předávala cenu oscarovému tvůrci Johnu Maddenovi za pražský magistrát předsedkyně výboru pro kulturu. A pronesla, jaká je to pro ni čest a že tenhle báječný festival bude hrdá radnice nadále podporovat. Přitom pouhý den předtím pražští radní zveřejnili soupis udělených grantů: zrovna Febiofest nedostal nic s odůvodněním, že neprospívá kreditu Česka. To se podívejme, Brusel to vidí jinak.
Střih: hned následující den přebírala Thálii pro nejlepší herečku roku Vilma Cibulková za roli Leni Riefenstahlové ve hře Leni na scéně pražského Divadla v Řeznické. Divadla, kam se slovy Cibulkové „lidé vracejí, a to je dobře“; zároveň však scény, která se čerstvě ocitla bez grantu.
Samozřejmě seznam kulturních akcí, na něž se s podporou nedostalo, je daleko bohatší. Patří sem Divadlo Na Fidlovačce, Divadelní sdružení BSP, poetická kavárna Viola, Divadlo Komedie, baletní soubory při Tanečním centru Praha, Letní shakespearovské slavnosti či Grand Czech Design. Naopak největší částky připadly Divadlu Archa a klubu Meet Factory, mají na čtyři roky 90, respektive 40 milionů korun.
Na kulturu v metropoli se rozdělilo přes 240 milionů korun, žádostí přišlo kolem šesti set padesáti. Prosté použití trojčlenky či kalkulačky osvětlí, že při rovnostářské politice by na každého připadlo necelých 370 tisíc korun, což je na roční podporu pakatel a na čtyřletou skoro nic. Nehledě na to, že dávat všem stejně (neboli stejně málo) je krátkozraké, postsocialistické a nejméně spravedlivé.
Takže se hledají jiná měřítka. Podporuje se, co je odlišné, alternativní, menšinové, nekomerční, bohulibé. Archa podle doporučení expertů „přesahuje nejen pražský, ale i český a do určité míry i evropský kontext zaměřením na progresivní směry v několika divadelních odvětvích, minoritní cílové skupiny a citlivá společenská témata“. Na inzertní stránce scény stojí sdělení, že „Divadlo Archa každoročně navštíví více než 40 tisíc diváků“.
Ze srovnání čísel vyplývá typicky grantová úvaha, že „spotřeba pro masy“ od veseloher po muzikály si na sebe vydělá sama. Ovšem v jejím důsledku pak také vyvstane otázka, jestli nakonec není pohodlnější být tak okatě nekomerční, že se peníze nahrnou i bez publika, nežli být potrestán za úspěch, tedy zůstat bez příspěvku.
Svého času Pavel Tigrid vyprávěl o systému, jaký viděl ve Velké Británii. Posuzují tam dejme tomu dvě oblastní scény srovnatelné ve všech ohledech: mají podobný repertoár, počet sedadel i členů souboru. Jediné, v čem se liší, je jejich návštěvnost. A komu přispějí Britové? „Těm, kdo mají diváků víc, protože už dokázali, že si umějí pomoci. Kdežto my podpoříme naopak ty méně úspěšné, abychom rozdíly dorovnali,“ shrnul tehdejší ministr kultury.
Není od věci si Tigridova slova připomenout, kdykoli se u nás udílejí granty na cokoli. Jejich podstatou je totiž fakt, že komise řízené naprosto přirozeně vlastním vkusem i osobními sympatiemi si hrají na mecenáše – ovšem za cizí, tedy veřejné peníze. Kdyby investovaly ze svého, možná by se rozhodovaly jinak.
A mimochodem, podle nových pravidel mohou být podpořeny z grantů i ziskové subjekty, takže výraz „komerční“ by se konečně mohl stáhnout z pomyslného lexikonu sprostých slov.
