Veletrh v Lipsku je literární událost. Jak se na ni jako zpěvák cítíte?
Jako úplný nováček. Jako někdo, o kom se sice hodně píše, ale sám knižně nepublikuje. Ačkoli jsem na některé rozhovory pyšný. Ostatně pro německé vydání knížky Zlatý hlas z Prahy jsem upravoval některé pasáže tak, aby byly zajímavé i v Německu.
Na sklonku 60. let s vámi Jiří Štaidl napsal knihu Říkám to písní, která je koncipována jako vaše vyprávění. Údajně jste byl proti tomu, aby znovu vyšla. Proč?
Ne, vůbec ne! Já si za ní stojím. Jirka Štaidl to napsal roztomile, klukovsky. Nikdo nám dnes nemůže mít za zlé, že jsem to tehdy viděl až trošku naivně.
Neinspiruje vás přítomnost na veletrhu k vlastnímu psaní?
Jednoho dne napíšu knihu, co si opravdu o všem myslím – co jsem zažil, co druzí nezažili, co neviděli. Prostě myšlenky, které bych rád prezentoval. A musím si s ní pospíšit – dokud si to všechno pamatuju!
Vyšla o vás už řada knížek. Myslíte, že některá vystihuje pravého Karla Gotta?
Myslím si, že když má někdo čas a věnuje se těm knihám trochu do hloubky, z těch různých výpovědí si o mně určitý obraz udělá. Ví, že se zajímám o historii a z ní si vyvozuju názor na dnešní politiku a odhad do budoucnosti. Tohle tam je vždycky.
Takže čtete především historickou literaturu?
Ano, ano. Ale je těžké sladit to s náročným denním programem. Dřív jsem se po návratu z nějakého zájezdu mohl vyspat třeba do devíti hodin, připravit se. Ale teď je to jinak: moje holčičky mě budí ráno v sedm. Nedá mi to, vstávám s nimi. V novém rytmu jsem rád, že si stihnu přečíst denní tisk. Historická témata mám rád v románové podobě.
Například?
Třeba Dan Brown. Je móda říct Dan Brown, ale dělá to šikovně. Předkládá fakta, a když mu je máte za zlé, může opáčit: Ale vždyť je to jen román! Já jsem v knize Jak to vidí Gott šel před osmnácti lety na moc tenký led v interpretaci historie. Někteří mi vyčítali, proč se do takových věcí pouštím, že je vykládám jinak, než jsme se je učili ve škole. Hlavně dějiny dvacátého století.
A jak se v těch dějinách vidíte vy? Od svých začátků až k dnešku?
Mé začátky jsou spjaté s atmosférou šedesátých let. Cítili jsme, že máme perspektivu, a to vás inspiruje. Na jejich počátku jsem byl jedním z mála, kteří v popu dělali určitou revoluci. V devětaosmdesátém byla euforie ještě větší. Ale postupně se objevovala negativa, sociální rozdíly se prohloubily. A v umělci, kterému bylo přes padesát, vířily otázky: kde je mé místo na trhu, koupí si ještě někdo Gotta? Musel jsem vymyslet, co budu v té šílené konkurenci prezentovat. A dokázal jsem to: právě teď cítím, že jsem populárnější než dřív. V Česku i v Německu.
A v čem spočívá ta vaše nová cesta?
Nejdůležitější je přesvědčivost: aby texty odpovídaly věku a nezpíval jsem už o sexy holkách na pobřeží. Jdu cestou Charlese Aznavoura či Franka Sinatry. Aby si lidé řekli: Je mu sedmdesát, ale je upřímný, tak to být musí.
Knihy o Karlu GottoviŘíkám to písní (1968) - J. Štaidl, K. Gott |
