Inspiraci čerpá z balkánské romské hudby. Jeho posledním projektem je parafráze slavné Bizetovy opery, "Bregovićova Karmen s happy endem".
O festivalu Colours of Ostrava čtěte více ZDE
Vaše skladby zazněly mimo jiné i ve filmu Borat. Není to ale trochu zavádějící, spojovat hudbu z Balkánu s Kazachstánem?
Ten film je především vynikající komedie. Pokud bych měl vybrat dvě nejsilnější komedie v dějinách, bude to Diktátor s Charlie Chaplinem a Borat se Sachou Baronem Cohenem. Ta kazašská rovina příběhu je samozřejmě jen vtip, který nelze brát vážně a s nímž můžete spojit zcela libovolnou hudbu včetně balkánské. Já byl Cohenův fanoušek už v době, kdy se jeho komedie vysílaly v britské TV. Tehdy poprvé použil moji hudbu – rok před tím, než vznikl film. Zhruba polovička hudby ve filmu Borat pochází ode mě.
Balkánské hudbě otevřel dveře do světa film Underground, který jste s Emirem Kusturicou natáčeli mimo jiné i v Praze. Nemáte díky tomu k Česku nějaké sentimentální pouto?
Já jsem prožil v Jugoslávii časy, kdy pláže byly plné turistů z Čech. V Česku se cítím velmi přirozeně. A myslím, že i české publikum otevřeně přijímá moji hudbu.
S jakým repertoárem a obsazením kapely přijíždíte na festival Colours of Ostrava?
Sestavu mého Wedding and Funeral Bandu tvoří dechy, bulharské zpěvačky i perkuse, zahrajeme písně z mých filmů, z předchozího alba Funerals and Weddings i z mého posledního projektu Karmen, který nedávno vyšel na CD.
Jak vlastně vznikala ta vaše "romská opera"?
V Bělehradě jsem si vypěstoval takový zlozvyk: když se chci napít, zajdu do opery. Tak jsem šel na Carmen a napadlo mě, že hlavní hrdinka, cikánka Carmen, je podobnou obětí jako řada dnešních romských žen. Carmen si ale přece zaslouží nějaký lepší konec! Tak jsem začal psát filmový scénář. Nejprve jsme hráli Karmen na koncertech, premiéra byla roku 2004. Během dalších let jsme odehráli zhruba sto třicet dalších představení po celém světě. Nakonec jsme Karmen vydali na našem posledním albu. Za dva roky bych chtěl udělat filmovou verzi.
Vy žijete od dob jugoslávské války v Paříži. Čím si vás získala?
Když jste skladatel z bývalé Jugoslávie, nemáte k dispozici tolik velkoměst, kde můžete žít jako umělec, a ne jako lupič či nekvalifikovaná síla. Paříž má dlouhou tradici v přijímání umělců z jiných zemí. Adoptovala ruské spisovatele, španělské malíře i americké hudebníky. Jako umělec-cizinec se v Paříži cítíte přirozeně.
