Good bye, anebo vlastně Hello Lenin?

Úspěch filmu Wolfganga Beckera Good bye Lenin! je jedním z pozoruhodných úkazů současného Německa. Chodí na něj lidé bez rozdílu věku a vzdělání, jak na východě, tak na západě SRN. Dosah toho ohlasu překračuje běžné referování v kulturních rubrikách.

Například počátkem dubna nabídla nová celoněmecká ministryně kultury všem poslancům Bundestagu bezplatnou projekci filmu ve východoberlínském kině International na Karl-Marx-Allee, kde svého času komunistické politbyro posuzovalo politicky podezřelé filmy. Reakce "zástupců lidu" byly po zhlédnutí opusu jednoznačně pozitivní.

Snímek Good bye Lenin! vstoupil do německých sálů 13. února. Za necelý čtvrtrok jej vidělo téměř šest milionů diváků. Každý červnový týden k nim například přibylo dalších sto tisíc. V indexu návštěvnosti předběhl jak nejnovějšího Jamese Bonda, tak poslední epizodu Star Wars.

Oceněn byl na festivalu Berlinale, v prvním červnovém týdnu získal sedm německých výročních filmových cen, prozatím byl prodán do třinácti států. Podle názoru žurnalistů toto dílo třináct let od pádu berlínské zdi "kulturně sjednocuje Německo".

Film, který měli čeští diváci možnost zhlédnout už na MFF v Karlových Varech, byl také vybrán jako zástupce německé kinematografie do bojů o Oscary.

Hlavně maminku nerozčílit!
Příběh zachycuje agonii bývalé NDR s nebývalou přesností a autenticitou, byť scenárista Bernd Lichtenberg a režisér Wolfgang Becker reálný socialismus na vlastní kůži nezažili. Oba pocházejí ze staré bundesrepubliky. Svědky pádu berlínské zdi i závratného nástupu kapitalismu na území NDR byli v závětří Západního Berlína.
 
Good bye Lenin! působí na první pohled jako pohádka. Jeho protagonistou je jedenadvacetiletý Alex, jenž se v den čtyřicátéto výročí založení NDR spíše náhodou než záměrně ocitne uprostřed jedné demonstrace. Alex je synem lékaře, který před deseti roky emigroval do Západního Berlína, a učitelky, jež se po manželově útěku ze strachu před represemi zapojila do výstavby socialismu do té míry, že se stala jakýmsi veřejným advokátem malých lidí, neustále píšícím stížnosti na špatnou kvalitu domácích výrobků.

Good bye, Lenin! Německo, 2003
režie	Wolfgang Becker
scénář	Bernd Lichtenberg
kamera	Martin Kukula
hrají	Daniel Brühl Katrin Sass Chulpan Khamatova Maria Simon Florian Lukas Alexander Beyer
hudba	Yann Tiersen
délka	118 minut
žánr	retrokomedie
Good bye, Lenin! - premiéry
kina	17. listopadu 2003

Alex je na demonstraci tvrdě zmlácen. Při odvozu k výslechu jej zahlédne svátečně vystrojená matka, jedoucí taxíkem na velkou oslavu. Při marném pokusu syna vysvobodit ji skolí infarkt. Padne do kómatu, z něhož se probudí za osm měsíců.

To už je "stát dělníků a rolníků" minulostí; současnost válcuje kapitalismus. Coca-Cola, McDonald`s a další giganti na ulicích odplavili nejviditelnější stopy po bývalé NDR. Z poloprázdných nákupních center jako na povel zmizely produkty socialistických kombinátů. Alex se ze zámečníka nechal přeškolit na instalačního technika satelitní televize.

Věren doporučením lékaře, jenž z kómatu probuzenou a na lůžko upoutanou matku propouští z nemocnice ("Nesmíte ji konfrontovat s novou realitou, je možné, že by dostala nový infarkt!"), se syn rozhodne pro nemocnou inscenovat dokonalou iluzi bývalé NDR - od domácích produktů, které přesypává do starých balení, až po vysílání televizních zpráv, jež spolu s přítelem do matčina televizoru pouští z videa. V jeho revivalu nechybí ani oslava matčiných narozenin s podplacenými pionýry a s ultrakomunistickým učitelem, z něhož se ovšem mezitím stal nenapravitelný alkoholik...

Recenzi filmu čtěte ZDE

Přes synovy vehementní snahy se situace postupně stává neudržitelnou. Alex se nakonec rozhodne pro matku, která již začíná cosi tušit, inscenovat závěr, jehož takřka geniální pointu zde samozřejmě nelze prozradit.

Každému, co jeho jest
Scenáristovi snímku Berndu Lichtenbergovi bylo v roce 1989 tolik, jako je ve filmu Alexovi. V lakonických, dvojznačných dialozích scénář perfektně sugeruje rozloučení s bývalou NDR a s levicovými ideály vůbec. Navíc řada scén druhé části filmu přitažlivě osciluje mezi pravdou a lží, mezi groteskou a tvrdou realitou. Tato zcela věrohodná hra s ambivalencí ústí do smířlivého závěru, jenž připouští možnost i nadále snít o ideálech rovnosti a o lepším světě, založeném na vstřícnosti.

Právě ambivalentním zakončením se autorům "Lenina" podařilo "duchovně" spojit obě části Německa. Východ země zde nachází především potvrzení smysluplnosti své někdejší existence v reálném socialismu. Diváky západní části může závěr zase niterně oslovit především proto, že při dnešních drastických zásazích do sociálního systému a při vysoké nezaměstnanosti, které bez rozdílu rozdírají (sebe)vědomí současných německých občanů, ve filmu nacházejí sociální naději, humanistický ideál, který je třeba uchovat budoucím generacím.

Smíření je prezentováno z jakési vesmírné perspektivy nastolené novým, demokraticky zvoleným předsedou Státní rady humanistické NDR, kosmonautem Sigmundem Jähnem, jakýmsi "novým Dubčekem z období globalizace". Ten je samozřejmě jen produktem Alexovy fantazie.

Je téměř nepochybné, že rovněž české diváky bude fascinovat tento důstojný pohřeb reálného socialismu, i když reálie filmu jim nebudou tak důvěrné známé jako německým ostalgikům. A je nepochybné, že i česká společnost by ke svému lepšímu sebeuvědomování potřebovala vidět a probírat své dílo tohoto druhu, právě něco na způsob filmu Good bye Lenin!

Fotografie z filmu Good bye, Lenin!.

Fotografie z filmu Good bye, Lenin!.

Fotografie z filmu Good bye, Lenin!.

Fotografie z filmu Good bye, Lenin!.

Fotografie z filmu Good bye, Lenin!.

Fotografie z filmu Good bye, Lenin!.

Fotografie z filmu Good bye, Lenin!.