Bývalá primabalerína Královského baletu v Londýně Zenaida Yanowsky ví, že se musí po operaci kolena dát rychle dohromady; ještě jednou, naposled, pro rozloučení na scéně. Jde do tanečního důchodu. Je jí třiačtyřicet, regenerace těla trvá stále déle, když se ptají, co ji nejvíce bolí, odpoví stručně - Všechno.
Ale bez sentimentu sbalí věci ze své šatny, kde strávila dvacet let, do obyčejné nákupní tašky. Dovedně skrývá sebelítost či závist, když obdivuje mladičkou nástupkyni. A když doma s dětmi probírá budoucnost a dcerka jí radí - Najdi si místo, kde je málo práce a hodně peněz, přirozeně odvětí - To bych taky ráda.
Zlatá Praha zabodovala hned dvakrát. Poprvé, když hlavní cenu Grand Prix dala právě komornímu, důvěrnému až intimnímu portrétu baletky od britského režiséra Glena Milnera, přestože tu soutěžilo bezmála devadesát děl, mnohdy navenek efektnějších i výpravnějších hudebních či tanečních produkcí.
A podruhé, když ČT art okamžitě po udílení cen vítězný snímek odvysílal. Vzácná příležitost, kdy si člověk vyslechne odůvodnění poroty „přináší silný a dojemný příběh líčený s výrazovou úsporností, ale zároveň nesmírně působivě“, načež se vzápětí může na vlastní oči přesvědčit, jestli verdikt sedí.
Tentokrát vážně sedí. Na to, že se narodila ve Francii jako potomek ruského tanečníka a španělské tanečnice, vystupuje Zenaida Yanowsky vyloženě v britském stylu: věcně, střídmě, zdrženlivě, antihvězdně, realisticky. Nemluvě už vůbec o tom, jak ve finále své poslední sólo odtančí.
