U přenosu filmových Českých lvů rovněž na ČT1 sice mohl divák také tápat, protože vítězný film v té době ještě nebyl v kinech, ale pro „více informací“ mu stačilo jediné kliknutí. Právě a pouze Masaryk totiž pobral skoro všechny ceny, takže jména vyznamenaných tvůrců se dala najít pohodlně v jedné kolonce.
Ovšem Thálie své nominace rozprostřely po celé republice, na hostitelské Národní divadlo nevyšla ani jediná, jako by Herecká asociace chtěla pozdravit všechny zapadlé vlastence a sdělit, že dobré divadlo se dělá v regionech, na soukromých scénách, zkrátka všude, kam světská sláva nedolehne.
To je sice chvályhodné, ale z hlediska televizního diváka zmateční. Místo aspoň základní informace o nominovaných vyslechl úryvky z recenzí a pak byl odkázán na stránky Thálií. To je stejné, jako by sportovní komentátor sdělil, že gól právě vsítil borec, o němž si detaily máme najít na stránkách jeho klubu.
Navíc Thálie riskovaly, že divák odvelený k internetu na něm už po zbytek času rovnou zůstane. Nebylo by divu, protože večer sám se podivně rozpadal.
Herečka Taťjana Medvecká moderovala přepjatě, její kolega Jan Cina nejistě, vzájemné jiskření mezi nimi se rovnalo nule a za jejich zády se vlnící či preludující umělci rozhodně nevyráběli nic, co by se dalo nazvat show.
V diváckých diskusích se vzápětí objevil stesk po tradičním průvodci Thálií Antonínu Procházkovi, ale také zajímavý postřeh, že „ani na kytky jim letos nezbylo“, a dohady, co měly „kulturní vložky“ vlastně znamenat. Přesto Thálie za rok 2016 vstoupí do dějin.
Že na posvátné půdě zlaté kapličky převzal muzikálovou cenu frontman kapely Kabát Josef Vojtek a ještě si dovolil poděkovat Danielu Landovi, hraničilo s kacířstvím. Díky za ně, protože jinak by se ceremoniál složený z výroků typu „herectví je krásná, ale těžká práce“ nedal před obrazovkou přežít.
