Jistě, byla to z nouze ctnost, aby se po loňské online náhražce mohli umělci znovu sejít v plném lesku Národního divadla. Jenže marná sláva, bez soutěže není napětí a bez napětí chybí podívaná.
Doufám, že to není na rozloučenou, uvažovala Jitka Molavcová nad Thálií |
Třebaže veškeré výroční ceremoniály produkují povinnou dávku nudy, přece jenom okamžiky, kdy se představí nominovaní a čeká se na jméno vítěze, dovedou náladu ve stylu tady a teď trochu vybičovat.
Ale pokud se udílejí vesměs ceny za celoživotní dílo, ztrácí pořad švih a vlastně i ospravedlnění, proč se vysílá v přímém přenosu. Byl to sice docela úprk, za půldruhé hodiny se rozdalo čtrnáct poct a žádné jméno nevzbudilo pochybnost, ovšem večeru scházela přirozená gradace.
Divák si tak musel najít vlastní „vítěze“, třeba napůl zpívané poděkování Jitky Molavcové, hravou etudu s nečitelným projevem Jána Sedala, Ivu Janžurovou, která vnuky Josefa Abrháma školila na téma „méně huhlání, více emocí“, a zejména Aloise Švehlíka s líčením oslav až do kuropění.
Herecká asociace prostě využila prostor, aby uctila více velikánů než obvykle. Pro jednou jí budiž porušení principu soutěže odpuštěno - už proto, že zůstala u furiantských hesel typu „Jedeme dál!“ a kupodivu, ač se právě vyhlásily výsledky voleb, žádný politický aktivismus se nekonal.
Nicméně coby televizní pořad se nezavděčily ani Thálie, ani povolební vysílání. Vítěznou sledovanost soboty po osmé hodině večer, jedinou nad milion diváků, si připsala Dvojka na zabití. Tedy detektivka.
