Jiří Schelinger přežívá v povědomí hudebních fanoušků, které je do značné míry zkresleno přežívající legendou, především jako zpěvák hardrockový. Pro mnohé je dokonce jediným výraznějším představitelem tohoto stylu na české scéně 70. let. Taková kategorizace je přinejmenším sporná. Dokládá to i právě vydané vzpomínkové trojalbum s "číselným" názvem 51:71:81.
K postavení "na špičce" českého hardrocku nebylo až tak těžké se Schelingerovi dostat - už proto, že měl za zády zdatného manipulátora Františka Ringo Čecha, který dobře věděl, jak nekonfliktně proplouvat normalizačními vodami. A také, že daní za natočení jedné slušné písně jsou minimálně dvě víceméně slaboduché.
Uvědomme si, že mluvíme o době, kdy byl rock v Československu víceméně zakázán jako "protistátní činnost" a ten, kdo jej veřejně hrál, ba s ním byl dokonce aspoň občas vpuštěn do médií včetně televize - což byl v té době v podstatě jen Olympic a Schelinger - mohl těžit z nedostatku konkurence. Byl jednookým mezi slepými.
Je vlastně zázrak, že pozice onoho vyvoleného (kterému jako jednomu z mála v televizi bylo mimochodem dovoleno nosit dlouhé vlasy) se dostala člověku, který byl skutečně vynikající zpěvák a, na což se často zapomíná, také velmi solidní skladatel.
Nicméně je prostě jen těžko zpochybnitelný fakt, že se zachovalo minimum nahrávek, které by svědčily o tom, co Jiří Schelinger pro tehdejší hudební scénu doopravdy znamenal, nebo spíš mohl a měl znamenat. Jeho nahrávky obnášejí buď úplné singlové hlouposti, nebo třeba i dobré skladby, avšak obdařené Čechovými texty, jež jsou přečasto stylově zcela mimo, a navíc nahrané se zcela absurdním zvukem.
Je to škoda dvojnásobná i proto, že kapela, která Schelingera doprovázela, byla nepochybně skutečně špičková. Jen Stanislav Kubeš patří k nejlepším českým rockovým kytaristům vůbec. Jak ale tahle výjimečná parta, pravděpodobně i přes v mnoha bodech diskutabilní repertoár, opravdu zněla, vědí jen pamětníci tehdejších koncertů. Nám ostatním zbývá jen víra v to, že mluví pravdu.
Jiří Schelinger ostatně není zdaleka jediný zemřelý český zpěvák, jehož pověst daleko předchází nahrávky, které se po něm zachovaly. Vzpomeňme třeba na představitele předchozí, jazzové generace: Evu Olmerovou, Vlastu Průchovou nebo Karla Hálu. Tedy velké hlasy, jejichž vliv svým způsobem přetrvává dodnes. Nahrávek, jež jim byly "povoleny" a které nesou alespoň stopy jejich obrovských talentů, je co by se za nehet vešlo.
