Bylo by spíše na sociologickou studii pátrat po příčině faktu, že současný pop bez přívlastku, který hraje skupina Slza, láká především školní mládež, tedy děti kolem deseti let. Na každý pád to přináší kuriózní okamžiky.
Tak třeba že koncert, který Slza odehrála v rámci turné k albu Katarze v pondělí v Domě kultury Kladno začínal i končil v podstatě za světla. Začínalo se úderem sedmé večerní, končilo krátce po osmé a vzrůstem malé publikum, z něhož vyčnívali jen rodiče či děti na zádech rodičů, připomínalo spíše odpolední výchovný koncert. V kontrastu s tím bylo ryze moderní dění na pódiu: světelná show, poctivě provedený a odehraný pop či vystřelované konfety. A také nadšení mladistvých fanoušků, kteří mezi písněmi svým jekotem připomínali startující letadlo.
Mimochodem, podle stanovené kapacity sálu bylo plno. Jenže když se ta nedospělá tělíčka naštosovala pod pódiem do „kotle“, působilo to vzadu, jako by ten prostor byl poloprázdný. Bylo by snadné koncert shodit jako mládežnický, či dokonce dětský, ale stačilo se přesunout blíže k pódiu a nasát nefalšovanou atmosféru vystoupení „dospěláckých“. Skákalo se, zpívalo se a bylo tam nedýchatelno.
Dětské publikum je nemilosrdné v jedné věci: přízeň dává najevo naprosto bez okolků. Při proslovech zpěváka Petra Lexy, kterým trochu chyběla dynamika pódiové show, to sálem šumělo lehkým nezájmem. Ovšem, jak už bylo řečeno, jekot pár stovek dětských hrdel, který zazněl po každé písni, byl kapele dostatečnou odměnou.
Katarze Tour
|
Slza dostála i své pověstné snaze udržet si s publikem co nejtěsnější kontakt. Lexa tedy dokonce slezl z pódia, aby si s několika fanoušky vyfotil selfie. Během písně Lhůta záruční potom kapela vytáhla dvě děti přímo na scénu a nechala je zpívat do mikrofonu. To bylo poněkud odvážné, protože nervozita a mutování vykonaly své a z čistě hudebního hlediska byla tato živá verze televizní Caruso show hrozivá. Ovšem onen chlapec a dívka budou mít zážitek na celý život. Následně Slza vše zažehnala, když nechala zpívat celý sál, což už znělo dobře.
Akustická část uprostřed večera, v níž Lexa s kytaristou Lukášem Bundilem přehráli i dvě coververze, celý koncert malinko ukolébala, ale naštěstí se potom vše rozjelo do plných obrátek. Po hudební stránce to byl perfektně odehraný set, neškodilo by ovšem, kdyby Bundil a doprovodná kapela dali do pódiové show více energie.
Fanoušci čekají po koncertu Slzy na tradiční autogramiádu. (Dům kultury Kladno, 4. dubna 2016)
Ihned po přídavku se sál vylidnil, jako když se střelí do slepic. Ano, za pár minut v předsálí začínala autogramiáda, na níž se stály fronty a na které se Lexa s Bundilem zase dovedli podepisovat několik hodin až do úplně posledního zájemce.
Slza pochopitelně naráží na dva zásadní problémy: má teprve jednu desku, což dramaturgii koncertů omezuje, a potom si vysloužila pověst „kapely pro děti“, což je trochu nespravedlivé, protože kromě školou povinných a jejich rodičů byla na koncertu i odrostlejší mládež. A hlavně hudba Slzy jsou především normální a docela zdařilé písničky oděné do moderního popového hávu. A je pořád lepší, když fanouškovský potěr vyrůstá na takovéto muzice než na diskopopěvcích typu Jede, jede mašinka.
