GLOSA: Pražské jaro bylo výjimečné. Ani na to nepotřebovalo Malkoviche

Stravinského Svěcení jara v podání České filharmonie a dirigenta Vasilije Sinajského uzavřelo v neděli 68. ročník Pražského jara. Náš nejstarší festival se i letos mohl opřít o projekty, které si jiný pořadatel dovolit nemůže a které česká koncertní sezona běžně nenabízí.

Takovou akcí byl ještě před oficiálním zahájením "prolog", prvomájový koncert Berlínských filharmoniků se Simonem Rattleem a Magdalenou Koženou.

Pražské jaro

80 %

68. ročník mezinárodního hudebního festivalu

12. května-2. června

Vstupní Mou vlast letos obstaral Filharmonický orchestr Francouzského rozhlasu, který spíš než prací dirigenta Petera Oundjiana zaujal hráčskými kvalitami, hlavně v dechové sekci. Možná ještě víc než o pár dní později Mnichovská filharmonie, která ovšem měla trumf v podobě houslistky Janiny Jansenové a jejího podání Prokofjevova Houslového koncertu.

Do kategorie výjimečných počinů patřil i koncert francouzského Ensemble Intercontemporain s dirigentem Tomášem Hanusem. V programu vynikla skladba Miroslava Srnky Můj život beze mne, inspirovaná stejnojmenným filmem. Srnka se vyhnul sentimentu, jenž by se tu nabízel - jde o ženu, jíž zbývá pár měsíců života - a vytvořil sugestivní kompozici pro lidský hlas.

Prohlédněte si zvláštní přílohu MF DNES k Pražskému jaru

Štěstí v neštěstí mělo Pražské jaro poté, co kvůli předčasnému narození dvojčat odřekl pianista Leif Ove Andsnes. Sám doporučil "náhradníka", Němce Alexandera Lonquiche, který se projevil jako osobitý beethovenovský interpret.

Událostí se stal i pěvecký recitál Matthiase Goerneho, což se po jeho předchozích hostováních dalo očekávat.

Jiná otázka je, kam by Pražské jaro mělo směřovat. Zdá se, že je v zákulisí vystaveno určitému tlaku na "populárnost". Jinak by asi nezařadilo do programu představení The Giacomo Variations, sázející pouze na komerčně atraktivní zjev herce Johna Malkoviche. Ten mu však sám o sobě nepomůže.

Slibnější by mohla být spolupráce s Národním technickým muzeem, kde po loňském večeru soudobé hudby zazněl gregoriánský chorál. Bude však hodně záležet na koncepci dalších koncertů.

Vůbec žádnou myšlenku u nás obecně nemají oslavy dvoustého výročí narození Richarda Wagnera a Giuseppe Verdiho. Dojem nespravilo ani Pražské jaro.

Katastrofální Verdi

Není operním festivalem, ale spoléhat se na mechanicky připojenou divadelní řadu není moudré za situace, kdy je Národní divadlo v podstatě paralyzované. Verdi byl tak připomenut katastrofální inscenací Dona Carlose.

I wagnerovský recitál Angely Denke byl spíš pro formu. Zanedbaná zůstává už delší čas oblast staré hudby, jakkoli provedení Myslivečkova oratoria La passione di Gesu Cristo souborem Collegium 1704 patřilo k letošním vrcholům.

Takovéto projekty povyšují Pražské jaro na světový festival. Jeho nápaditost by se měla projevovat v rámci klasiky, nikoli úkroky do jiných oblastí.