GLOSA: Perníková chaloupka líčí život feťáka s břitkým vtipem

Roman Pecha začal s drogami ještě na učňáku, roky vařil a bral pervitin. S fetováním skončil v roce 1996 během dvouletého pobytu ve vězení. Dnes je pekařem. O drogové minulosti vyprávěl básníku Petru Motýlovi, který jeho příběh zpracoval do sugestivní knihy Perníková chaloupka.

Pervitin byl tématem například českého filmu PIKO. | foto: Falcon

Perníková chaloupka

70 %

Autor: Petr Motýl, Roman Pecha

Vydavatel: Protimluv

184 stran, 249 korun

Žádné instantní melodrama se tu nekoná. Pecha s Motýlem jsou natolik literární, že zastřou i deníkovost, která by mohla být monotematická. Vaření, šlehání, krádeže, vězení, tedy věčný feťákův kolotoč, se točí v ostravském nářečí, dialogy jsou tak věrné, jako je havíř černý. Pecha je chytrý realista, žádná ufňukaná troska. "Fajné rodiče mělo dost lidí, které jsem znal a kteří si píchali do žíly pervitin a dneska leží na hřbitově. A někdo, koho táta týral jak hrom, má dneska vilu, před ní pět mercedesů a co čtrnáct dnů za ním dojede na kafe Klaus," píše.

Obálka knihy Perníková chaloupka

I ty nejhorší zážitky z fetu líčí s trpkou nadsázkou, s břitkým humorem. Kamarádi umírají, prvně si to feťák pamatuje jak ránu do břicha, poněkolikáté už smrt tolik nebolí. "Na toho člověka, co umře, si chvilku ti, co ho znali, zavzpomínají. Dají si něco do žíly na jeho památku a frčí se dál," zní narkomanská pravda.

Tragika příběhu je tu tak mistrovsky zmírněná Motýlovou poetikou, že řadí Perníkovou chaloupku spíš k Burroughsovu Feťákovi než třeba k zoufalé výpovědi Christiane F. v knize My děti ze stanice Zoo.