Přesně tak postupují vlády, které od boku nastřelí bláznivý nápad a když se strhne povyk, zařadí zpátečku s koktavým odůvodněním, že natolik zásadní problematiku je třeba důkladněji prodiskutovat s odborníky, probrat s poslanci, propočítat, zanalyzovat, zvážit. Jinými slovy tiše a nenávratně shodit pod stůl.
Zpravidla i pohnutky bývají příbuzné. Vlády chtějí posílit rozpočet novou daní, akademici se snažili novou cenou pozvednout setrvale klesající zájem televizních diváků o přenos slavnostního ceremoniálu, tudíž i pád výnosů z reklam.
Proti tak průhlednému pragmatismu se ovšem zcela logicky postaví jejich vlastní lidé, tedy voliči, respektive filmaři.
A do třetice se podobnost nabízí v promyšlenosti takových kroků. Stejně jako předvolební kampaně neřeší, jak sliby hodlají splnit, ani oscarová akademie nebyla schopná vysvětlit, podle jakých pravidel se budou nejpopulárnější filmy nominovat a kdo o nich bude hlasovat, zda akademici, nebo laická veřejnost.
V druhém případě by se ovšem mohlo odborné filmařské společenství klidně rozpustit, protože nejoblíbenější snímky se spočítají v pokladnách kin, a také první varianta naznačuje, že tvůrci za moc nestojí, jestliže nedokážou natočit film, který by splňoval obě kritéria: kvality i obliby.
Ostatně i slova výkonné ředitelky akademie Dawn Hudsonové připomínají jazyk politiků. Její výrok „zaznamenali jsme širokou škálu reakcí“ lze přeložit „všichni nám nadávali“ a „uznáváme potřebu větší diskuse“ znamená, že od dočasného odkladu novinky lze potichu dospět k jejímu vymazání z paměti.
Ovšem dvojitá ostuda - nejprve zbrklý nápad, poté zbrklá kapitulace - hned tak zapomenuta nebude. Možná by si místo schůzování měli akademici projít historii Oscarů, zjistit, kteří vítězové dokázali nadchnout jak filmaře, tak diváky, a zkusit točit podle jejich vzoru. Stačil by třeba Forrest Gump či Casablanca.
