Výuka dějepisu na našich školách končí často u druhé světové války, ačkoli právě moderní dějiny by mládež zajímaly víc než pravěk. Učí se jen jména a letopisy bez kontextu, potvrzují na kameru středoškoláci.
Jenže učitelům se to buď bojí říci, aby si prý na ně potom nezasedli, nebo je dokonce litují, že kantoři toho mají moc a že za předepsané osnovy beztak nemohou.
Poté se před kamerou vystřídá pár odborníků, kteří moudře přitakají, že je to problém, následně několik pedagogů, jejichž dar udělat z hodin historie dobrodružství potvrzuje výjimku, a nakonec si Kovy potřese rukou s ministrem školství, aby si to shrnuli.
To vše ve veřejnoprávním duchu, krotce, pozitivně a konstruktivně, se spoustou zbytečné vaty v podobě Kovyho přesunů z místa na místo různými dopravními prostředky, zkrátka s minimální filmařskou vynalézavostí a bez provokativní nadsázky, jaká vyhání děti od televize k youtuberům.
Což není vina Kovyho, naopak díky jeho popularitě na sociálních sítích našel dokument jak středoškoláky ochotné promluvit a schopné přesných formulací, tak účastníky anket s mnohdy překvapivým výsledkem.
Nadto se rodičům dostane užitečného důkazu, že ne všichni internetoví hrdinové jejich potomků se vyznačují pouze radami, co si obléknout, jak se nalíčit a kam vyrazit za nákupy. I když zrovna o Kovym se to vědělo už dříve.
Ovšem v televizním obalu angažované publicistiky odnikud nikam se moderátorova jedinečnost vytrácí, člověk má skoro pocit, že jen s osobní youtuberskou výbavou, bez štábu a dramaturgů v zádech, by téma prodal osobitěji.
A co se obrazu školství týče, mnoho naděje neskýtá, jestliže i zástupce filozofické fakulty tu používá spojení „je to o tom“. O četnosti zprofanovaného slova „motivovat“ ani nemluvě. Možná příště by se měl Kovy podívat na výuku češtiny.
