Michael Jackson vždycky patřil mezi umělce, kteří posouvají technologické hranice. Jeho klipy byly nejdražší, stylotvorné a budily velké emoce. Žádný jiný zpěvák se během své kariéry nestal tak nedílnou součástí hudebního showbyznysu jako on. Nedělní "představení" na cenách Billboard symbolicky dovršilo vstřebání jeho osoby hudebním průmyslem.
Už od smrti Michaela Jacksona se firma Sony snaží dokázat, že na to, aby vydával nové desky, nemusí být král popu naživu. Jako buldozer se probírá fragmenty z jeho archivu, staré nahrávky a demosnímky háže na výrobní pás současným producentům a z něj sjíždějí méně či více výrazné písničky.
A když je třeba v nich něco dozpívat, vypomůže imitátor. Výsledek je, jak dokazuje i nejnovější album Xscape, sice pouze odleskem Jacksonova skutečného talentu, ale pro prodeje to tak nějak stačí. A, jak jízlivě poznamenali členové kapely Black Keys, šéf firmy si může koupit novou jachtu.
Na předávání cen Billboard dostalo celé posmrtné jacksonovské divadlo třetí rozměr. Doslova. Písničku Slave to the Rhytm tu totiž zpěvák "odzpíval" a odtančil z hologramu, který se v tajnosti "sestavoval" půl roku a jako základy byly použity záznamy Jacksonových výstupů z osmdesátých let. Podobně už před dvěma lety na festivalu Coachella "ožil" raper Tupac Shakur, ale tentokrát technologie ještě pokročila a něco podobného mohla poprvé vysílat televize.
Fotka z Jacksonova vystoupení v roce 1988, podle kterého "vymodelovali" producenti Billboard Music Awards jeho hologram.
Z technologického hlediska je to fascinující - poprvé se stalo něco, o čem si rádi čtou fanoušci (většinou) postapokalyptických sci-fi románů. Podnětná je celá událost i v rovině mediální - iluze Jacksonova vystoupení působila natolik věrohodně, že lze říct, že se virtuální realita opravdu protkla se skutečností. A ti, co tvrdí, že celý popový svět je beztak nereálný výplod něčí fantazie, dostali do ruky doslovný důkaz.
Hologramické vystoupení ale hlavně ještě prohloubilo etické otázky, které se kolem vydávání písní z Jacksonových archivů točí. Jackson byl ve své zlaté éře i potom producentsky důsledný pedant, sám dohlížel na míchání písniček i výsledný zvuk, opravoval muzikanty, kde mají hrát důrazy, měl poslední slovo v tanečních číslech a vůbec se účastnil celého kreativního procesu.
Po své smrti a cenách Billboard je ale jen definitivně loutkou hudebního průmyslu, která konečně neotravuje byznysplány vlastní vůlí a vrtochy, jimž ke konci už beztak rozuměl málokdo. Nikdo se ho nemusí ptát na souhlas, protože král popu se zkrátka sám rozplynul v popu.
