Z dokumentu Hra na schovávanou | foto: ČT

GLOSA: Kam schovat ruské tanky či Palacha? Pod nálepku Úrodná země

  • 1
Karel Vachek v srpnu 1968 točil celé hodiny. Když začínaly čistky, přinesl materiál lidem z bývalé barrandovské skupiny Pavla Juráčka se slovy „Někam to dejte“. V listopadu 1989 už nikdo z nich nežil, záběry zmizely. Až loni Vachek uslyšel: Něco jsme našli, stavte se, jestli to není vaše. Bylo.

Snímek Hra na schovávanou z cyklu Arzenál, který dnes vysílá ČT art, rozvíjí bezmála detektivku o způsobu, jak Národní filmový archiv za normalizace ukrýval trezorové materiály. „Co se natočilo, šlo pokud možno hned za hranice,“ vzpomíná Jaromír Kallista, který točil třeba Jana Palacha. Pak se jednou zeptal Vladimíra Opěly z archivu, jestli o záznamu neví, a vyděsil ho.

„Půl roku jsem si Kallistu tehdy oťukával, jestli není provokatér od tajné policie, než jsem zjistil, že je náš člověk,“ směje se Opěla s odstupem. O tom, kde výbušné filmy leží, věděl jen on a pár spolehlivých kolegů. Krabice s nimi maskovali štítky pod falešnými názvy jako Úrodná země.

Když Vachek prozkoumává nalezené záběry, loví z paměti podrobnosti. „To je Smrkovského projev, když se vrátili z Moskvy, celý ho probrečel. A tohle je do černa ohořelý následovník Palacha, který se upálil v Plzni; to je to nejstrašnější, co jsem kdy točil, dodnes u toho zavírám oči.“

Radost, že se materiály po dlouhých letech našly, kalí pocit, který Vachek shrne slovy: „Koukáte se, jak vám pár debilů zničilo půl života. To není zrovna příjemné, jako byste koukal na dětské botičky v koncentráku.“ A z pohledu diváka zas budí rozpaky, proč se k příběhům dávných statečných archivářů přidává slovo nynějšího šéfa této instituce - jen aby byl taky vidět?