Glassova opera je v nabídce našich scén mimořádným titulem

- Americký skladatel Philip Glass platí od poloviny 70. let za nejvýznamnějšího operního tvůrce současnosti. U nás však na jeho stěžejní mnohahodinové opery hned tak nebudeme mít ani vlastní síly, ani prostředky na import - a vzhledem k tomu je inscenace jednoho z Glassových méně provozovaných děl, komorní opery Pád domu Usherů, šalamounským řešením tohoto "deficitu". Cestu připravil orchestr Agon, když ji před časem nastudoval k několikerému koncertnímu provedení.

V inscenaci, kterou Státní opera Praha uvádí jako českou premiéru scénické verze díla, nyní obstarává Agon - pod vedením svého dirigenta Petra Kofroně - hudební složku. Opera je nastudována v anglickém originále a titulkována. Do konce sezony bude uvedena ještě dvakrát (8. a 11. června), o přenesení do příští sezony není rozhodnuto.
Specifikum ztvárnění předurčuje skutečnost, že režisérem je choreograf a tanečník Petr Tyc.
Tři hlavní postavy zdvojil tanečními rolemi (Jan Malík, Jaroslav Cemerek, Petra Hauerová), které přičlenil k instrumentálním částem partitury, a otevřel si tak prostor k práci s více významovými vrstvami. Pokouší se podmanit si prostor velkého divadla svým střídmým, čistým rukopisem, což se mu ne vždy přesvědčivě daří. Někde gesto, pohyb, rekvizita působivě doznívá, jinde rytmu na scéně dochází energie a musí jej táhnout sama hudba, s níž jinak scénická akce plyne v hladkém kontrapunktu.
Do mužských rolí byly vybrány dobré pěvecké typy - příjemnou barvou hlasu a hereckým talentem obdařený James Clark (tenor) pro přecitlivělého Rodericka Ushera, robustnější Oldřich Kříž (baryton) pro realistického Williama. U Madeline Usherové, jejíž part představuje nejlákavější výzvu pro inscenátora, dovedl Tyc do důsledků její neverbální přítomnost - zpěvačka (Jitka Svobodová) je celou dobu za scénou a tanečnice se objevuje na jevišti nezávisle na jejích pěveckých vstupech.
Po linii Madelininy role pronikl režisér do spletité tkáně Poeovy předlohy a libreta Arthura Yorinkse nejhlouběji, ba dostal se ještě i za ni.
V inscenaci je bohužel trochu podceněna technická stránka amplifikace je nevyrovnaná, nevyužity zůstaly možnosti synchronizace světelných efektů s hudebními motivy.
Přes tyto rezervy je Pád domu Usherů v nabídce našich operních scén mimořádným titulem, který si zaslouží pozornost pro mrazivou aktuálnost tématu. Arthur Yorinks posouvá jemně, nicméně důsledně mentalitu Poeových postav směrem k duchovním tenzím současnosti - aristokrat Usher v domnění, že volí svobodu, nastupuje ve skutečnosti fascinující cestu temnoty, která je od samého začátku, kdy se na scéně Daniela Dvořáka objeví citát z dopisu na náhrobním kamenu - zjevná všem, jen ne jemu.

Philip Glass: Pád domu Usherů Státní opera Praha
libreto	Arthur Yorinks
dirigent	Petr Kofroň
režie a choreografie	Petr Tyc
scéna	Daniel Dvořák
Premiéra 29. května