Francouzská kritika vaše romány často charakterizuje jako cestu ze tmy ke světlu. Za jiné vaše důležité téma lze považovat dětství. Dětství raněné, a to nejen fyzicky, jež je třeba léčit, spojuje hlavní postavu Knihy nocí i s hrdinou vašeho zatím posledního románu Tobiáš z bažin...
Jsem citlivá na utrpení způsobené dítěti, tělesné i duševní. Podstatným způsobem zatěžuje jeho budoucnost, jež se v něm teprve začíná utvářet. I když: poznamenáno je svým způsobem dětství každého člověka, neboť naopak při harmonickém rozvoji zase některé věci zůstávají nerozvinuty. Říká-li evangelium, že jsme zapomněli na ducha dětství, není to sentimentální narážka na údajný zlatý věk dětství, nýbrž pojmenování hluboké pravdy, že se u dospělého vytrácí schopnost úžasu. A každá umělecká forma nám pomáhá ducha dětství obnovit. Při psaní možná ono dítě v nás pokračuje v kladení svých otázek. Zabraňuje nám definitivně se uzavřít. "To", co v nás píše, je možná právě dítě žasnoucí nad světem.
Proto také nejspíš genealogické ponory do minulosti nejsou u vašich románových postav dílem chladné úvahy, nýbrž jsou vedeny vášnivou snahou ozřejmit tak alespoň zčásti jim samým nepochopitelnou přítomnost...
Od útlého dětství jsem se trápila starými otázkami: Odkud přicházíme? Kam jdeme? Kdo jsme? Proč je vůbec něco? Proč je život? Proč jsme my sami? Objevení těchto otázek není výsadou filozofů, v určitém stupni se zmocňují každého z nás - a mohou způsobit závrať i trýznivá muka. A každé umění hledá své specifické prostředky, jimiž se pokouší tyto otázky dále sledovat a vyjádřit.
Vaše vzdělání je filozofické. Má to u vás na kladení těchto otázek nějaký vliv?
Filozofie s nimi pracuje v rovině abstrakce, což je rovněž náročné, ale jinak. A bezpečně vím jedno: budu se těmito otázkami zabývat až do své smrti, aniž najdu definitivní odpověď - pokud touto odpovědí není sama smrt.
Ve vaší knize o Bohuslavu Reynkovi jsou výstižná místa věnovaná básníkově ženě, Francouzce Suzanne Renaudové. Nemáte v úmyslu věnovat jí samostatnou studii?
Neznám dostatečně její poezii, navíc mi ty verše, jež znám, znějí až příliš klasicky, což brání vzájemnému souznění. Není ve mně vůči ní natolik silná empatie jako v případě Reynkova díla. A právě ta byla důvodem k napsání knihy. Jinak samozřejmě vnímám úděl Suzanne Renaudové: od jejích synů vím, jak těžce zajišťovala chod domácnosti, jak nakonec - přemožena smutkem a beznadějí - přestala psát, odloučena zde od své francouzské vlasti, od společenského dění... Ale napsala jsem knihu o jiné ženě, o Etty Hillesumové - mladé Židovce z Amsterdamu, po níž se zachoval deník z let 1941-1943. Zahynula v Osvětimi. Byla bych ráda, kdyby mohla vyjít česky.
Co zrovna píšete?
Knihu, která se jmenuje Mourir en peu - zčásti zemřít či trochu zemřít. Co tím myslím, to nejlépe objasní francouzské přísloví Odjet znamená tak trochu umřít. V mém případě ten odjezd znamená zbavování se vlastních návyků, předsudků, resentimentů a jiných traumat, jež překážejí tomu, aby se v člověku projevilo to, o čem jsme tu hovořili: duch dětství.
Když jste před časem poskytla MF DNES rozhovor, vyslovila jste lítost, že nemůžete žít trvale v Praze. Zůstává pro vás Praha nadále místem téhle středoevropské touhy?
V poslední době obdobně "utíkám" ke Krakovu; často tam jezdím. V minulosti v něm bývala příbuzná duchovní a kulturní pluralita jako v Praze. A existuje v tom městě velká a živá literární tradice. Považte jen, že v současnosti v Krakově bydlí dva nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Szymborská a Miłosz... Přitom několik desítek kilometrů odtud je Osvětim.
 Francouzská spisovatelka Sylvie Germainová. |
 Francouzská spisovatelka Sylvie Germainová. |
