Rudolf Pellar v únoru oslaví šestaosmdesáté narozeniny, a není tedy divu, že má nač vzpomínat. Jeho kniha, na níž s protagonistou spolupracovala Hana Soukupová, vyšla v ediční řadě Osudy, jež je pandánem stejnojmenného cyklu Českého rozhlasu. Rozhlasové práci se Rudolf Pellar ostatně rád a často věnuje a dává jí prostor i ve svém povídání.
Vzpomínání se odvíjí v krátkých, svižně napsaných tematických kapitolách, jdoucích po sobě víceméně chronologicky. S chutí Rudolf Pellar v první třetině knihy vzpomíná na své dětství a mládí, které šťastně prožil ve středostavovské rodině. I tak ovšem "velké dějiny" (konkrétně zavření vysokých škol) radikálně - a v tomto případě vlastně k dobru výsledku - změnily jeho život.
Adolf Hitler se zasloužil o moji hereckou dráhu. Nebýt jeho, vystudoval bych češtinu a němčinu a stal se kantorem, jak to odpovídalo tradicím naší farářsko-učitelské rodiny... Napadlo mě, že bych se mohl přihlásit na brněnskou konzervatoř. Jako gymnazista jsem přece hrával ochotnické divadlo a rád jsem recitoval na různých večírcích... Zkoušky jsem udělal, chodil jsem tři roky do školy, pak jsem byl totálně nasazen a po roce 1945 jsem konzervatoř dokončil. |
S nástupem hereckého povolání se Pellarovy vzpomínky stáčejí převážně na jeho profesionální činnost, soukromí se věnuje jen výjimečně a vlastně vždy v souvislosti s uměleckou činností. I manželku Lubu si ostatně našel u divadla.
U vzpomínek lidí, jejichž tvůrčí činnost je tak rozsáhlá jako Pellarova, je vždycky zajímavé zjistit, které "části svého já" oni sami dávají přednost, tedy jak vnímají sami sebe. V případě Rudolfa Pellara je zajímavé, že většina jeho vzpomínek se týká herectví, a to přesto, že do kontextu české kultury se zapsal v první řadě jako překladatel.
Ne že by se této činnosti, v níž proslul jako polovina dvojice se svou manželkou, ve svém vzpomínání nevěnoval, zajímavě popisuje metodu překladatelské práce ve dvou, poněkud "z rychlíku" zmiňuje svá osobní setkání se slavnými spisovateli (Roth, Albee, Steinbeck, Styron, Miller, Updike). Naopak kupodivu zcela pominul ve vzduchu visící otázku, kdy a proč se vůbec naučil anglicky (dodejme, že za první republiky rodiny, v jaké vyrůstal, jednoznačně upřednostňovaly němčinu a francouzštinu).
Nicméně je jednoznačné, že Rudolf a Luba Pellarovi patří ke zcela zásadním překladatelským osobnostem druhé poloviny 20. století. Jejich podíl na uvedení zejména moderní americké literatury do Čech je zcela kruciální - a Haně Soukupové, autorce bibliografie, která knihu uzavírá, patří dík za soupis všech jejich publikovaných děl.
Co také Rudolf Pellar přeložilVýběr velkých děl světové literatury, která známe v překladu Rudolfa a Luby Pellarových (v závorce rok prvního českého vydání) Divadelní hry: |
J. D. Salinger: Kdo chytá v žitě (1960)A další velmi podstatnou činností Rudolfa Pellara je zpěv - patří vlastně k první generaci českých šansoniérů a jako snad poslední je v tomto oboru činný dodnes v rámci programů Šanson - věc veřejná. Nejen návštěvníci těchto večerů, ale například i v pozitivním slova smyslu šokované publikum loňského ročníku rockového festivalu v Trutnově (které se samozřejmě jinak zaměřuje na zcela odlišné žánry), jsou svědky, s jak velkým šarmem dokáže i v pokročilém věku velmi vitální Rudolf Pellar své písně interpretovat.
První album k osmdesátce
I když to zní neuvěřitelně, Rudolf Pellar, který se zpěvu věnuje už od 50. let, se dočkal prvního tzv. profilového alba až ke svým osmdesátým narozeninám - pod prostým názvem Písně jej vydal Radioservis v roce 2004. Do té doby jsme mohli Pellarův hlas slyšet pouze z různých kompilací a singlů. Na album se vešly nahrávky z 50.-90. let. Jsou mezi nimi americké tradicionály v překladech Josefa Hiršala, dvě klasiky z Osvobozeného divadla (David a Goliáš a Kat a blázen), nemůže chybět zpěvákův největší hit Červená aerovka, ale většinu alba tvoří skutečné šansony. A to jak původní, většinou s hudbou Milana Jíry, který Pellara jako klavírista doprovází dodnes, tak české verze francouzských šansonů z repertoáru Jacquesa Brela, Georgese Brassense či Yvesa Montanda; mezi textaři pak najdeme Iva Štuku, Pavla Koptu, ale i Milana Kunderu, Jana Petránka či Ludvíka Aškenazyho. Vytknout lze jen nepřesnosti v bookletu - nejen u obsazení některých snímků, ale i u jmen autorů. V případě písně Pod mostem Mirabeau je jako autor textu uveden Jaroslav Seifert, byť se jedná o Seifertův překlad básně Guillaumea Apollinaira, obdobný lapsus je u Balady mravoučné, jež je českým překladem Francoise Villona z pera Otokara (nikoli Otakara) Fischera, nikoli překladatelovým textem. |
Přestože kniha Nejdřív se musíte narodit... čítá zhruba stovku stran malého formátu, čtenář se z ní dozví mnoho nového a zajímavého z úst navýsost poučených. Obzvláště sympatická je i vypravěčova (nikoli falešná) skromnost, se kterou vypráví nejen o svých zřejmých úspěších, ale i o stinných stránkách života, například o mnohaletém zákazu činnosti v televizi a hlavně svém milovaném rozhlase za normalizace. Gentleman každým coulem.
Rudolf Pellar: Nejdřív se musíte narodit...
vyd. Radioservis, 128 stran
