Vydavatelé Kuděje dodali na trh první číslo a prozatím plánují jen dvě čísla ročně; kromě toho začínají s velmi skromným nákladem. Budoucí úspěch či neúspěch časopisu závisí především na jeho originalitě a odlišnosti od starších zavedených periodik. Redakční rada - složená z čerstvých absolventů historických oborů - jasně demonstruje své plány: chce se zaměřit na "kulturní dějiny", které chápe jako vhled pod svrchní rovinu dění známého z učebnic historie, respektive jako dějiny každodenního života.
Naskýtá se otázka, nakolik první číslo časopisu odpovídá proklamovaným záměrům. Nalezneme zde šest chronologicky řazených studií. Michal Dragoun se zabýval inventářem plzeňského kostela sv. Bartoloměje v pozdním středověku, Pavel Kodera analyzoval pojem mázhauz, Marek Ďurčanský podnikl sondu do každodennosti v Nymburce za třicetileté války, Radek Široký napsal stať o vývoji záchodů v jedné západočeské vesnické lokalitě, Martin Franc rozebral obsah humoristického časopisu Nebojsa v letech 1918-1920 a Tomáš Jakl porovnával fotografie zachycující osvobození Ostravy roku 1945 s idealizovaným ztvárněním téhož výjevu na obraze. U většiny jmenovaných je patrná až úzkostlivá systematičnost při zpracování tématu, zřejmě plynoucí i z jejich studijního zaměření - vždyť čtyři z autorů studovali nejen historii, ale též pomocné vědy historické a archivnictví.
Při vší úctě k vědecké preciznosti si myslím, že kulturně historickému časopisu by prospělo méně strohé faktografie a více smyslu pro chápání problémů v širších souvislostech. Kupříkladu Dragounův článek sice ústí do brilantního závěru, ten však nevyváží monotónní popisnost předchozího textu. (Mimochodem - je doslova hřích neprodat takové téma pod atraktivnějším názvem!) Ďurčanského skvělá studie, zdánlivě soustředěná na časově i místně úzce vymezený problém, se naproti tomu dočkala zasazení do myšlenkového i literárního kontextu dramatické éry třicetileté války. Interpretační a metodická nevyváženost příspěvků ovšem běžně provází i zavedená periodika.
Snad až příliš decentní a nenápadná obálka prvního čísla Kuděje dále skrývá kalendárium soustředěné na "devítková" jubilea, anketu o největších dluzích českého dějepisectví a komentovaný výběr literatury ke kulturním dějinám za léta 1996-1998. Poslední dvě rubriky asi nejvýrazněji vypovídají o věkovém složení redakční rady, v níž převládají lidé kolem pětadvaceti let. Autoři přehledu literatury se nebojí ostřejších formulací na adresu koryfejů oboru; sympaticky působí i anketa, kterou vzali někteří oslovení historici smrtelně vážně (např. Václav Bůžek), jiní ji naopak pochopili jako příležitost k předvedení svého ostrovtipu (např. Vít Vlnas). Potřebu plodných diskusí a polemik zde nejpregnantněji vyjádřil Martin Nodl - právem poukázal na skutečnost, že nesouhlas s názorem autority je dnes v české historické obci okamžitě vykládán jako osobní útok. A právě v tomto směru se před Kudějem otevírá jedinečná šance. Vzhledem k věku redaktorů není tento časopis - na rozdíl od jiných, odborných i popularizačních - zatížen balastem vzájemných vazeb a přítelíčkování, a snad se tedy nebude zdráhat tisknout i provokativní příspěvky či nabízet prostor protichůdným názorům.
Závěrem stojí za zmínku i jeden napohled okrajový detail. Kuděj svým autorům platí. Ačkoli se zdůrazňování této zdánlivé samozřejmosti může jevit nemístně, podotýkám, že kupříkladu známý literární obtýdeník Tvar vychází už několik let jen díky ochotě svých přispěvatelů psát zcela zadarmo. Honoráře z Kuděje lze snad chápat jako první nesmělý signál ustalování únosných poměrů ve společenských vědách. Ty nikdy nebyly a nebudou zlatým dolem; i za duševní práci v humanitním oboru je však naprosto normální očekávat finanční ohodnocení.
Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny, roč. 1 (1999), č. 1. Scriptorium, Praha 1998, 80 stran, náklad 500 ks, cena 39 korun.
