Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Geislerová se s kamerou mazlí jako s chlápkem

  13:14aktualizováno  13:14
Má v sobě spoustu emocí a taky jich spoustu vzbuzuje v jiných lidech. Má svou hlavu - například si vymínila, že bude i v psané podobě rozhovoru mluvit nespisovně. Nejde mi to do pusy, namítá proti spisovné češtině.

Letos jste poprvé v životě stála na jevišti, i když hrajete už přes deset let. Jaký máte zatím největší zážitek z divadla?
Na premiéře Deadwoodu jsem málem podpálila HaDivadlo. Mám tam scénu s ohněm a v tom poctivým hereckým prožívání jsem zapomněla všechny ty technický drobnosti, který jsem neměla zapomenout. Na chviličku se muselo zastavit představení, protože tam doutnaly nějaký dveře a režisér Pitínský ve tmě křičel: Hoši, hoši, už to chytlo, stop, stop, zastavte to!

Anna Geislerová

Letos 17. dubna jí bylo pětadvacet.

Před kamerou se pohybuje už jedenáct let, poprvé se objevila jako čtrnáctiletá v malé roli ve filmu Pějme píseň dohola. Vzápětí dostala jednu z hlavních rolí ve snímku Requiem pro panenku. Jsou s ní spojeny filmy Jízda, Válka barev, Výchova dívek v Čechách, Kuře melancholik. Za roli v Návratu idiota získala loni svého prvního Českého lva. Naposledy hrála v Kytici.

Pro televizi natočila seriály Prima sezóna a Přítelkyně z domu smutku.

Letos se poprvé vrhla i na divadlo. Přijala malou roli Číňanky v inscenaci Deadwood režiséra J. A. Pitínského, která měla premiéru v dubnu v brněnském HaDivadle.

Tatínek je japanolog, maminka akademická malířka. Má dvě sestry, starší Lenku a mladší Ester.

Nemá ráda starý nábytek a své byty si zařizuje pokaždé znovu novými skládacími kousky, které pak skládá a zastrkává, protože má kolem sebe ráda volný prostor.

Jak jste se vůbec k divadlu dostala? Chodila jste okolo dost dlouho a tvrdila, že vás nezajímá.
Já jsem taky divadlo nikdy dělat nechtěla, vždycky mě zajímal film, plátno, popcorn... Tak je to pořád. Ale chodím do divadla na svý kamarády a začala jsem jim tak tiše závidět: že jsou po představení unavení, že dostávají kytky, dávají si skleničku v klubu a pak společně nadávaj na vedení... Můj život nemá žádný řád a myslela jsem si, že mě divadlo donutí dělat něco pravidelně. Do notýsku si zapíšu představení, a pak budu důležitě říkat, promiň, ale zítra večer nemůžu, protože hraju. Samozřejmě, že když se to stalo poprvý, hned mě to zarazilo. Nemohla jsem kvůli tomu ani na Českého lva, ani na Oscary. Řekla jsem sorry, hraju, a znělo to příšerně. Ale já asi směřovala k nějaký pointě, kterou jsem teď někde ztratila, ne?

Otázka zněla, jak jste se dostala k divadlu.
Aha. Neměla jsem žádnej plán, nerozhodla jsem se, tak teď budu dělat divadlo. Dostala jsem nabídku ve chvíli, kdy jsem měla chuť to vyzkoušet. A vyhovovalo mi i to, že je to v jiným městě, s jinými lidmi, že mě čekají jiný zážitky, jiný hospody...

Nebylo pro vás technicky těžké hrát na jevišti?
Ne, kromě ohně... Je srandovní, že to celý, o čem se bavíme, je skoro němá role. Mediální zájem je proto trochu přehnaný. Moje začátky u divadla jsou opravdu začátky. Mám odjakživa jemný problém s kolektivem, a najednou jsem chtěla být a jsem jeho součástí. To je vlastně největší přínos, o ničem jiném se mluvit nedá.

Já bych tak točila!

Užívala jste si před lety podobně i první natáčení?
Ne, to jsem byla příšerně vystresovaná. Byla jsem děcko a padl na mě strašný pocit zodpovědnosti. Tehdy jsem z tý hrůzy spálila všechen svůj dětský tuk.

Přesto jste do toho šla znovu, a dokonce několikrát...
Herectví je neuspokojitelná záležitost. Mluvila o tom se mnou paní Janžurová. Odehrajete nejlepší představení v životě, natočíte nejlepší film a fajn, vnitřně je to zase jako byste neudělala nic. A musíte do toho znovu, potřebujete to. A to vám řekne ženská, která natočila Kočár do Vídně, Petrolejový lampy a hraje Kočičí hru...

Míváte trému?
Na natáčení nikdy, to si vždycky strašně užívám, jenom se občas stydím. Vzpomínám na větu, kterou mi řekl režisér filmu Mladý Mussolini: Ty se s kamerou vůbec nemazlíš, užívej si ji, hraj s ní, jako by to byl chlápek. Od tý doby to tak beru. Dlouho jsem netočila, když o tom budeme ještě chvíli mluvit, mohla bych se nebezpečně rozvášnit.

Stýská se vám?
Někdy se dívám na film a říkám si, já bych tak točila! No a vidíte, pak tam sedíme, čekáme na záběr a jsme otrávení. Ale já většinou chodím do cateringu krájet zeleninu.

Vy vaříte štábu?
Nejdřív musím nenápadně, abych kuchaře nevyděsila, ale potom už tam jsem skoro pořád. Uklidňuje mě to a je z toho hmatatelný výsledek. Až budu stará - a to už jsem si o sobě přečetla teď, že jsem herečka, které pomalu ujíždí vlak - bavilo by mě mít catering.

Vždycky jste chtěla k filmu?
Já vždycky chtěla bejt slavná. Vždycky jsem si nadneseně představovala, že ti, co mnou opovrhují, mi budou klečet u nohou. Z dětství jsem měla nějaký pocit křivdy a s tím spojený takový to, já vám ukážu. Přitom se mi vůbec nic nestalo, možná to byl jen maskovaný exhibicionismus. Asi jsem si to někde přečetla - já vůbec hodně četla.

Vyvolávaly ve vás pocit křivdy problémy s kolektivem, o kterých jste mluvila?
To nejsou problémy, jenom v kolektivu někdy neumím fungovat. Nemám ráda stádnost, opatrnost, kontrolu, jestli není někdo náhodou jiný. Nemám s tím až takový problémy, jenom v tom nejsem zabydlená. A nechci být.

A to jste měla už na základní škole?
Pozor, já jsem nebyla žádný chudáček. Naopak jsem byla vždycky v partě těch silnějších. Byla jsem určitě pěknej hajzlík, i když zpětně mám vzpomínky, jaké bylo to moje dospívání utrpení. Ale nechme školu. Nemám ráda takový vzpomínání. Základní škola je největší peklo v životě.

Tehdy jste taky začala s modelingem...
O tom se vůbec nechci bavit. Nemám jediný důvod se k tomu vracet.

Jemně řízená střela

Máte pocit, že se v životě pohybujete cíleně, nebo spíš metodou pokus - omyl?Myslím, že jsem spíš jemně řízená střela. Jsem takový emocionální magnetek. Vysvětlím to na magnetkách, i když je to infantilní, jo? Oni se ty magnetky buď přitahují, nebo odpuzují a tím vytvářejí pohyb. Taky mě něco táhne nebo odstrkává, a tím se vytváří můj život. Že bych to já měla nějak extra pod kontrolou, to teda ne.

S věkem se to nemění?
Někdy v to doufám a někdy zase doufám, že ne. Ale začínají se ozývat hlasy, které se dřív neozývaly. Začínám si uvědomovat, že součástí života jsou i praktický věci. Mimochodem, v jednom časopise jsem si o sobě doslova přečetla: Mele, co jí na jazyk přijde.

Jen mluvte...
Ptala jste se, jestli cesta k filmu byla stejně snadná jako k divadlu. Rozhodně ani jedna nebyla vědomá, to mají společný. Bylo velké štěstí, že aniž bych musela vyvinout nějaké úsilí nebo to přání byť jen vyslovit, stalo se to. Konstelace byla pokaždé příznivá. Ťukám na zuby.

Takže jste si nevytyčila cíle: 2001 první role v divadle, 2002 první hlavní role v divadle, 2003 Národní...
To teda ne. Ale legrace je, že po premiéře v HaDivadle jsem dostala nabídku na roli ve Stavovském divadle. Bohužel to nedopadlo, ta inscenace byla pár týdnů před premiérou zastavená, protože pan Somr vrátil roli, ale mě to jako zážitek uspokojilo. Byli jsme aspoň jednou na scéně, viděla jsem svou šatnu... Líbilo se mi, že je to tam tak veliký. Říkala jsem si, že se aspoň na premiéru vejdou všichni mí příbuzní.

To jich máte tolik?
Mámu, dvě ségry - obě mají kluky, tátu, bráchu, macešku, nevlastní ségru, babičku a ještě jednu babičku, která je herečka, a tetu, která je herečka, a ta má syna, dceru a přítele... Dvě lóže by nám snad stačily.

Hrát v Národním, to je vlastně asi kariéra.
To nevím, ale zkoušení s režisérem Martinem Hubou, to byl zážitek. Měla jsem pocit, že si mě otevřel, jako bych byla na zip, a teď se ve mně přehraboval: tohle použijeme, tohle potlačíme, tohle vyndáme úplně... Já sama bych takové věci ze sebe vůbec nedostala.

I u filmu je pro vás režisér důležitým partnerem?
Miluju, když to tak je, ale je to vzácný. Je moc důležité, aby režisér věděl, co chce. Nemám ráda, když se spoléhá na to, že se to nějak udělá. To je jako opírat se o zeď, kterou ještě nikdo nepostavil.

Ve všech filmech jste zatím hrála vyhraněné, ale dost podobné typy...
To je nějaká místní specialita, že se herci obsazují podle typů rolí, co hrajou, ne podle toho, co by mohli zahrát. Já často hraju vyšinutý osudový podivínky. Ale ráda.

A jste vyšinutá osudová podivínka?
No... Možná pro nějakou paní Dvořákovou z Kladna bych byla velká podivínka, ale v herecký úderný jednotce jsem celkem průměrná.

Do Skotska na jahody

Co budete dělat o prázdninách?
Chci jet do Skotska trhat jahody. Abych okusila, zač je toho loket. Lokýtek. Trochu si to tam očíhnu a třeba bych tam mohla zůstat a hlídat děti.

Cože?
Chtěla bych někam vypadnout, ještě nevím kam. Už do Brna jsem jela s úmyslem udělat krok zpátky, abych pak mohla udělat dva dopředu. Člověk už ze vzdálenosti dvě stě kilometrů vidí ledacos jinak. Začala jsem s něčím ve čtrnácti, a teprve tímhle výletem jsem se zastavila a podívala se na to trochu s odstupem. Najednou mi zase bylo patnáct. Vytáhla jsem svoje staré sukýnky a bylo mi strašně dobře. Ráda bych se pomaličku vzdalovala ještě dál a dál.

K čemu potřebujete odstup?
Přicházejí myšlenky, o kterých jsem už mluvila: že bych měla mít nějakou seriózní existenci, bydlení a auto, kamarádit se s novináři, abych to u nich měla dobré. Tomu nechci podlehnout.

Uskutečnit takové rozhodnutí chce ale pořádnou odvahu.
A té zvolna ubývá. Teď na to mám zrovna nádech, ale samozřejmě táhne mě to zpátky. Tady se umím pohybovat, vím, kam se jít najíst a kam do hospody, kde jsou kamarádi...

Taky práce přichází víceméně sama. Proč toužíte tohle všechno opustit?
Já to nechci opustit, ale zpětná vazba už je nějak hluchá a utahaná. Kritici píšou pořád o stejných režisérech, i když to se pouštím na tenký led... A to mě právě štve, že jsem tohle řekla, že jsem opatrná. Štve mě, že se přizpůsobuju. Potřebovala bych trochu zdivočet, a pak se pokorně vrátím.

Jak se představa řádku skotských jahod snáší s vašimi sny o slávě? Nebo jste si je už všechny naplnila?
To ne, pořád si ještě představuju ty červený koberce a paparazzi na ovocných stromech v zahradě. Někdy si dokonce říkám, co to je za úchylku. Mám jednu krásnou kamarádku, která pořád dostává nabídky, aby něco točila. A ona říká, já nechci, aby se na mě lidi dívali, mě to obtěžuje. Já jí to tak závidím. Vždycky, když si přečtu nějaký rozhovor se sebou, přísahám, že už to nikdy neudělám. Poslouchat ty poznámky kamarádů mi za to nestojí. Pak zas někdo zavolá, a že prý k tomu bude titulní strana, a já odpovím, ráda, ráda, ráda. Je to mindrák, potřeba pozornosti, nebo pažravost? Já nevim.

Pořád moc nerozumím, jak k tomu pasuje, že si toužíte někde ve Skotsku obléknout montérky.
To k tomu pasuje tak, že člověk v tomhle jede a jede a začne se z toho s prominutím posírat. Vyhne se tomu jedině tak, že se vrátí k realitě, třeba k jahodám, chmelu či lopatě.

Nestýskalo by se vám po herectví?
Nechci svůj život nějak pojmenovávat - říct si, jsem herečka, tak teď budu hrát. Jsem Andulka.

S psaním nikdo neporadí

Pro filmový časopis píšete rozhovory, začala jste studovat na literární akademii. Co dál?
Studium trochu usnulo, protože jsem byla tak dlouho v Brně. Sice jsem pořád telefonovala Michalu Vieweghovi, jaký je zadání, ale moc jsem toho nenapsala. Vždycky si totiž na celou stránku napíšu, o čem budu psát, a pak už mám pocit, že je to napsaný.

Jak vlastně vypadá studium psaní, tedy něčeho, co se nedá moc naučit?
Chodím na hodiny k Saše Berkový a Michalu Vieweghovi a cítím, že je to přínosný. Nebavíme se, o čem psát, ale jak psát. U Saši to bylo spíš rozvíjení fantazie, u Michala praktické věci. Položil před nás mobil a řekl, popište ho. Nejdřív si klepete na čelo, co to je za koninu, ale pak se do toho pustíte a najednou nevíte - říká se tomuhle čudlík, nebo páčka? Uvědomíte si, jak je těžký popsat něco tak, aby lidi pochopili, že máte na mysli mobil, ne kombajn. S tím, o čem psát, vám neporadí nikdo.

A jak je to s těmi rozhovory?
Trvá to už rok a půl, ale teď to trochu flákám. Taky jsem trochu strašpytel a dělám rozhovory jenom s lidmi, které znám. Ty ostatní se bojím oslovit, říkám si, že by se se mnou třeba vůbec nebavili, nebo že bych je nudila. Ale je zajímavé, že vy nemáte žádný napsaný otázky. Já si je vždycky pečlivě sepíšu na lístečky a ty lístečky pak různě nesouvisle vytahuju. Vůbec se nedokážu soustředit a reagovat na to, co ten člověk říká. Ale hrozně mě na tom baví to, že je ta práce vidět. Kdyby se ty časopisy daly na sebe, byla by to už takováhle hromada. Taky ohlasy jsou příjemný.

Tak až budete chtít změnit to povolání, můžete vzít tu hromádku a začít obcházet časopisy...
Jo, a oni mi řeknou, na rozhovory nikoho nepotřebujeme, ale máme tu volnou rubriku Vařím, peču, pletu. A já řeknu, to taky umím. Ty jo, minule se mě na to zeptali taky, a já odpověděla skoro stejně. Tak končim.

Anna Geislerová na 36. MFF Karlovy Vary.

Anna Geislerová na 36. MFF Karlovy Vary.

Autoři:



Nejčtenější

Film s Kevinem Spaceym utržil za první den v kinech jen 126 dolarů

Kevin Spacey ve filmu Billionaire Boys Club

Herec Kevin Spacey obviněný ze sexuálního nátlaku utrpěl další ránu ve své kariéře. Novinka Billionaire Boys Club, v...

Je to výprodej našeho kamarádství, reaguje Viewegh na slevy svých knih

Spisovatel Michal Viewegh v pořadu Za scénou

Euromedia, nový nakladatelský dům Michala Viewegha, láká na letní povídkový soubor Město mezi zelenými kopci, na kterém...



GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...

Zemřel český dýdžej Michal Maudr známý pod přezdívkou DJ Loutka

DJ Loutka

Ve věku 51 let zemřel jeden z nejznámějších českých dýdžejů a výrazná postava tuzemské taneční scény Michal Maudr,...

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

Další z rubriky

Na Úžasňákovy 2 pořád nikdo nemá, v kinech porazili všechny novinky

Z filmu Úžasňákovi 2

Animovaný příběh Úžasňákovi 2 kraloval našim kinům též o svém třetím víkendu. Tentokrát mu k výhře postačilo 27 tisíc...

RECENZE: Film Dubček připomíná chudší epizodu Českého století

Plakát filmu Dubček

Adrian Jastraban v roli Alexandra Dubčeka? Proč ne. Ba právě naopak: jedině herec známý jako Oskar z Účastníků zájezdu...

Zemřel Drahoslav Makovička, scenárista Anděla s ďáblem v těle

Scenárista a dramaturg Drahoslav Makovička (na snímku ze 4. července 2011)

Ve věku 90 let zemřel scenárista a dramaturg Drahoslav Makovička, autor scénářů ke komedii Anděl s ďáblem v těle nebo...

Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?
Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?

Když jsem u nás v kanceláři řekla, že chystám článek o příhodách z dětství, spustila se lavina vzpomínání. Redakce se smíchem rázem otřásala v základech. Jedna si ostříhala řasy, druhá si touhu po papouškovi splnila v bažantnici, třetí nutila mladší sestru jíst mrtvé mouchy… a to není zdaleka všechno!

Najdete na iDNES.cz