V třicátých letech dávali směr tamější urbanistice noví přistěhovalci především z Haliče a Ukrajiny, kteří předtím v západní Evropě prošli řadou univerzit, mj. i slavným Bauhausem. Snímky vznikly v letech 1988-90.
Výstava trvá do 18. října a doprovází ji obsáhlý katalog všech fotografií. Její součástí bude i přednáška o kulturně politické situaci v mandátní Palestině 1930-1939, která se uskuteční 5. října v Goethe-Institutu.
Recenze
Město, kde trčí monstra
V Čechách ojedinělou činnost už několik let provádí Galerie J. Fragnera, když ve svých prostorách neúnavně prezentuje výhradně architekturu. Navíc svůj zájem smysluplně rozděluje mezi stavitelství domácí a zahraniční. Nyní došlo na funkcionalistické stavby izraelského Tel Avivu. Výstava stojí za vidění, a nejen proto, že tento přístav neleží zrovna za humny, aby se dal snadno navštívit osobně.
Expozici přitom tvoří "pouze" 120 černobílých záběrů fotografky Irmel Kamp-Bandau, která telavivský funkcionalismus po dva roky systematicky dokumentovala. Tedy: žádné trojrozměrné modely, žádné fragmenty nábytku, žádné nákresy. Návštěvník si však se snímky úplně vystačí. Pravděpodobně mu sice uniknou detaily, celou plochu famózního projektu moderního města však dozajista pochopí. Ještě na konci desátých let dvacátého století byla na území dnešního Tel Avivu jen holá písčitá pláň.
V roce 1909 architekti vytyčili první ulice města Achuzat Bait, které o rok později přejmenovali na Tel Aviv - je to do hebrejštiny přeložený název Herzlova sionistického manifestu Alt-Neuland. Když počátkem třicátých let do Palestiny emigrovala záplava židovských architektů z celé Evropy (řada z nich studovala na německém Bauhausu), stal se Tel Aviv nejproduktivnější laboratoří mezinárodního funkcionalismu. Na fotografiích - které samy o sobě vůbec nejsou špatné - nalezneme funkcionalismus v brutálně robustní podobě.
Betonová monstra z krajiny trčí po vzoru Le Corbusiera jako obrovské lodě uvázlé na mělčině či jako nebezpečně chmurná pevnostní hráz. Všechno má nepříjemně odtažitou patinu. Černé průzory děr mezi naddimenzovanými balkony jsou přitom jen praktickou obranou proti drsnému přímořskému klimatu. Rodiny na nich takto mohly trávit i ty nejžhavější dny. Architekti zkrátka postupovali přesně podle požadavku velícího ignorovat vzhled a vše podřídit účelu. A tak zůstaly jen holé zdi s malými okny a obřími parapety.
Fotky bohužel zároveň ukazují, že řada staveb má podobný osud jako jejich tuzemské, zkáze ponechané souputnice. Z opršených omítek trčí cihly, okna jsou vytlučená, čisté linie hyzdí kutilsky zparchantělé přístavky. A ani ta vyzdvihovaná funkce nezůstala bez úhony. Například přemrštěně velké balkony jsou najednou zcela zbytečné: všechny zdi jsou totiž obsypané větráky od air-condition. Je to trochu cynické, ale opticky je právě díky nim telavivská architektura ještě přitažlivější.
Výstava trvá do 18. října a doprovází ji obsáhlý katalog všech fotografií. Její součástí bude i přednáška o kulturně politické situaci v mandátní Palestině 1930-1939, která se uskuteční 5. října v Goethe-Institutu.
Recenze
Město, kde trčí monstra
V Čechách ojedinělou činnost už několik let provádí Galerie J. Fragnera, když ve svých prostorách neúnavně prezentuje výhradně architekturu. Navíc svůj zájem smysluplně rozděluje mezi stavitelství domácí a zahraniční. Nyní došlo na funkcionalistické stavby izraelského Tel Avivu. Výstava stojí za vidění, a nejen proto, že tento přístav neleží zrovna za humny, aby se dal snadno navštívit osobně.
Expozici přitom tvoří "pouze" 120 černobílých záběrů fotografky Irmel Kamp-Bandau, která telavivský funkcionalismus po dva roky systematicky dokumentovala. Tedy: žádné trojrozměrné modely, žádné fragmenty nábytku, žádné nákresy. Návštěvník si však se snímky úplně vystačí. Pravděpodobně mu sice uniknou detaily, celou plochu famózního projektu moderního města však dozajista pochopí. Ještě na konci desátých let dvacátého století byla na území dnešního Tel Avivu jen holá písčitá pláň.
V roce 1909 architekti vytyčili první ulice města Achuzat Bait, které o rok později přejmenovali na Tel Aviv - je to do hebrejštiny přeložený název Herzlova sionistického manifestu Alt-Neuland. Když počátkem třicátých let do Palestiny emigrovala záplava židovských architektů z celé Evropy (řada z nich studovala na německém Bauhausu), stal se Tel Aviv nejproduktivnější laboratoří mezinárodního funkcionalismu. Na fotografiích - které samy o sobě vůbec nejsou špatné - nalezneme funkcionalismus v brutálně robustní podobě.
Betonová monstra z krajiny trčí po vzoru Le Corbusiera jako obrovské lodě uvázlé na mělčině či jako nebezpečně chmurná pevnostní hráz. Všechno má nepříjemně odtažitou patinu. Černé průzory děr mezi naddimenzovanými balkony jsou přitom jen praktickou obranou proti drsnému přímořskému klimatu. Rodiny na nich takto mohly trávit i ty nejžhavější dny. Architekti zkrátka postupovali přesně podle požadavku velícího ignorovat vzhled a vše podřídit účelu. A tak zůstaly jen holé zdi s malými okny a obřími parapety.
Fotky bohužel zároveň ukazují, že řada staveb má podobný osud jako jejich tuzemské, zkáze ponechané souputnice. Z opršených omítek trčí cihly, okna jsou vytlučená, čisté linie hyzdí kutilsky zparchantělé přístavky. A ani ta vyzdvihovaná funkce nezůstala bez úhony. Například přemrštěně velké balkony jsou najednou zcela zbytečné: všechny zdi jsou totiž obsypané větráky od air-condition. Je to trochu cynické, ale opticky je právě díky nim telavivská architektura ještě přitažlivější.
 Synagoga Talmud, 1933-1934, 1937. Architekti: Philip Hütt, Eliyahu Wolman. |
 Dům Furdaus, 1934-?. Architekt Moshe Karassik. |
 Dům Levy, 1934-1935. Architekt Shimon Hamadi Levy. |
 Dům Levy, 1934-1935. Architekt Shimon Hamadi Levy. |
 Dům Rubinsky, 1936-1937. Architekt Abraham Markusfeld a L. Karnovsky. |
 Dům Saslawsky, 1938. Architekt Josef Neufeld. |
 Dům Gordon, 1936. Architekti Benyamin Anekstein, Salman Baron. |
 Dům Halperin, 1935-1936. Architekt Sam (Shmuel) Barkai. |
 Dům Hanoch, 1937-1938. Architekti Richard Barzilai a Shmuel Haussmann. |
 Dům Preiskel, 1937-1938. Architekti Josef a Wolf (Ze´ev) Berlin. |
