Záhoř je hříšník, před nímž se má na pozoru i Satan. Nakonec však dojde smíření. Proč jste se rozhodl právě pro tento příběh?
Vždy to mám lehce vedené osudem. Vydání Kytice jsem našel náhodou na popelnici, vzal si ho a znovu se začetl. Záhořovo lože je často opomíjené. Mluvilo se o něm vždy nejméně, protože se z ostatních populárních básní vyčleňuje. Je to takový romantický epos, který není tak populární, ale mně se líbí.
Kolikrát jste jej četl, než jste začal s ilustracemi?
Už ani tolikrát ne, když dělám ilustrace, tak dám nejvíce na první čtení. Hned si dělám poznámky, jestli to ve mně navozuje nějakou atmosféru nebo jestli se mi zjevují obrazy.
Proč jste se rozhodl pro techniku suché jehly?
Mám ji nejradši, protože je to rytí přímo do desky. Jde nejvíce od srdce, záleží, jak na to člověk přitlačí. Dělá takovou měkkou atmosféru.
Erben v Záhořově loži odděluje Ďábla a Satana. Nezkoušel jste si o tom zjistit víc?
Máte pravdu, to je zajímavé. Hierarchie, kdy Satan je ten nejvyšší a pak je teprve Ďábel. I v tom pekle je nějaká spravedlnost. Jinak jsem se o to více nezajímal. To bych se asi musel obrátit na satanisty. Vtipné ale je, že teď, když se Prastánek přestěhoval do Karlína, si jeden z nájemníků v domě, který se na něj dívá, stěžoval, že to je Satanovo dílo, protože na něm září písmeno S.
Takže vy jste vlastně pekelník.
Bizarní na tom je, že se onen muž dal na víru teprve nedávno. Měl ale nějaké bouřlivé mládí a patrně v něm Satan ještě trochu je a on se jej teď snaží násilně vymýtit. Asi ho straší, jak na něj v noci to S svítí.
Jinak ale Prastánek zaznamenal velký úspěch. Z toho jste musel mít radost.
Prastánek zaznamenal úspěch u občanů, u magistrátu to už tak nebylo. Ten kulturní věci příliš nezajímají. Člověk jim nabízí způsob, jak oživit město, které údajně chtějí oživit, jenže jim to nabízí zadarmo a to je pro ně podezřelé, protože si z toho nikdo nemůže nic ukrojit.
Takže už byste nechtěl nějak podobně oživit veřejný prostor?
Ale tak nechtěl… Musel jsem pořád poslouchat, co říká paní Krnáčová a co říká pan Dolínek. Já jako člověk nerad vstupuju do lokální politiky a mafiánských struktur. Ty mě nezajímají.
Co přesně jim vadilo na Prastánku?
To já bohužel nevím.
Třeba tam také vidí toho Satana.
Tam vadí to, že to není jejich oficiální věc. Raději si zadají studii za dvacet milionů na funkčnost onoho náměstí. Fakt, že tam někdo něco osadí a funguje to, je nezajímá. Deset let jsem čekal, abych umístil Prastánek na Žižkov, to ale nevyšlo kvůli majiteli pozemku. Udělali tam raději zoufalý pomníček Jaroslavu Seifertovi, proti čemuž se nedá nic říct, ale je hnusný, strašný a celý genius loci onoho místa zmizel.
Vy jste s tím prostorem chtěl naložit jak?
Šlo o to, že bych tam postavil čtyři pět stolečků se židlemi u zastávky tramvaje. Lidé by si tam mohli dát kafe, přečetli by si noviny, v pohodě. Stejně jako to funguje ve světě. Tady je to bohužel zase český zabedněnec, který v tom vidí čertovinu.
Ať už je postoj magistrátu jakýkoliv, veřejnost má vaše dílo ráda. Výstavu ve Valdštejnské jízdárně navštívilo přes šedesát tisíc lidí. To je v dnešní době neskutečné číslo.
A to jsem si na začátku říkal, že je výstava utajená. Po Praze bylo asi deset citylightů, pár plakátů, nakonec zbyly jen dva. Naštěstí si o tom lidi řekli.
To je pro vás dobré znamení.
Byl jsem nedávno s Petrem Niklem v Londýně a ten mi říkal – teď už budeš navždy rozdělovat lidi na ty, kteří tu výstavu viděli, a kteří ne. Jen je škoda, že se nepodařilo z toho udělat nějaký dobrý záznam. Ani katalog se moc nepovedl.
Mám pocit, že přede mnou teď sedí velký perfekcionista.
Samozřejmě. U těchto věcí je důležité, abych pokaždé, když si je vezmu do rukou, měl radost. Když si jejich promyšlenosti všimne i někdo další, budu mít ještě větší radost.
Vaším jediným velkým konkurentem v pražské Národní galerii byl čínský aktivista a umělec Aj Wej-wej. Líbil se vám jeho velký člun s uprchlíky?
To mě vůbec nezajímalo. Byla to taková mediální bublina, která se teď vyžaduje od všeho. Líbily se mi ale jeho řemeslné věci. Výstava keramiky byla špičková, na vysoké úrovni. Mě mnohdy daleko více osloví nenápadné, prosté věci, které bohužel nejsou tak mediálně atraktivní. Hezká váza nebo zátiší se v novinách těžko prodává. Mám rád tvůrce, kteří kromě volného umění dělají i něco užitého a jsou schopni vytvořit třeba ilustraci pro děti. To teprve ukáže, co v nich je.
Jak?
Tam to musí jít od srdce. Nemůžete tvořit ilustrace pro děti konceptuálně, abyste pak něco někde vysvětlovala. Musíte něco nakreslit a děti to poté ohodnotí, tvrdě a upřímně.
