Každá jeho výstava (a nejsou rozhodně inflační) je kladně přijímána odborníky i širokou veřejností.
František Skála je pro všechny srozumitelný; jeho umění je inspirativní i laskavé.
Také současná výstava v pražském Rudolfinu, kterou se Skála rozhodl koncipovat jako speciální projekt pro daný prostor, nikoli jako retrospektivu, potvrzuje, že jeho objekty fungují jak v miniaturních podobách, tak ve velkých formátech.
Jelikož Skála pracuje především s různým nalezeným materiálem a přednost dává přírodnímu, mají jeho objekty či instalace podobu jakýchsi fantaskních scénografií nebo zvláštních muzeálních artefaktů, jejichž "funkce" je mírně ironická a podoba víceméně roztomilá.
Jejich hravost je evidentní: nelze říci, jestli to je vůbec hlavní důvod jejich vzniku, zda umělcovo puzení k nekonečné hře je ten hlavní motiv.
O infantilitě nemůže být řeč: objekty vykazují výtvarné kvality a kromě hravosti autora potvrzují i jeho schopnosti vidění a koncepční práce.
Důslednost Skálova hledání předmětů a vytrvalé spojování protichůdného může připomínat surrealistické principy, kterým je však autor na hony vzdálen stejně jako existenciálním Beuysovým přírodninám.
Skálova rukodělnost, piplání se v neskutečných miniaturách, dokonalá deníková obsese, ale i schopnost vytvořit podobnou kutilskou záležitost v megarozměru ho řadí mimo všechny umělecké kategorie. Svébytnost jeho uměleckého projevu je neoddiskutovatelná, zároveň však jako by kritik cítil, že má co do činění s překrásnou nebo spíš rozkošnou ilustrací, která může někdy zavánět mírnou povrchností.
Myslím si, že i tento pocit je zahrnut do Skálovy ne tak zcela nevinné hry, že jeho spekulace počítá se znejistěním diváka, na druhé straně však se nikdy nebude vehementně cpát do světel reflektorů a považovat se za spasitele.
V Rudolfinu jsme se mohli obávat, že Skála celý prostor zahltí drobnou "veteší" ve snaze zútulnit si jej do podoby svých "objektíků".
Skála však velmi dobře pochopil úskalí i možnosti prostoru a vydal se cestou zvětšování. Jeho objekty nic neztratily na půvabu svých něžných předloh, naopak se někdy dobře utajená absurdita vyjevila v celé své kráse (například u gramofonu).
Také průvodce jakýmsi hobitím lesem s tajnými průhledy do neskutečných světů dopadl dobře (pouze velké malby nejsou moc přesvědčivé), autor si poradil i s prezentací suchých kelpových hlaviček (rostliny vyplavené mořem), které umístil za velké lupy. Neskutečná - a v tomto případě lze radostně použít i slovo infantilní - sbírka autíček vyrobených z různých materiálů Skálou a jeho přáteli vystavená jako Sajgon upozorňuje, že autor se nebere smrtelně vážně.
Jakkoli tedy František Skála nebude nikdy patřit do přihrádky velkého umění, jeho umění se stane nesmrtelným. Bude žít na hranici velkého a insitního umění, kdesi mimo kategorizace i čas. A vždycky bude trochu vnímán perspektivou českého kutilství.
