Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

František Listopad se psát nenutí

  5:00aktualizováno  5:00
Nejkrásnější verš svého života, který se mu zjevil před usnutím a pak zmizel, stále hledá. František Listopad získal Cenu Jaroslava Seiferta za sbírku Rosa definitiva.

František Listopad - Český básník František Listopad (vlastním jménem Jiří Synek) | foto: David PortMF DNES

Českému básníku žijícímu v Portugalsku bude v listopadu šestaosmdesát, ale při své pražské návštěvě mluvil spatra a s elegancí, kterou mladší ročníky mohou jen závidět. Na osudu Františka Listopada, vlastním jménem Jiřího Synka, se podepsaly zvraty minulého století.

Máte rád listopad?
Mám, ale už jsem ho měl radši. Kdysi se mi líbila zamlženost a sychravost, ta nejistota mezi podzimem a zimou. Teď mám rád i věci jasné. Ale listopad zůstal.

Kdy se poprvé stal ze Synka Listopad?
Na to si pamatuju přesně, roku 1940. Přišel jsem do redakce Českého slova za přítelem Jiřím Valjou a tam, u výtahu páter-noster, se to jméno narodilo z nápadu. Možná že byl listopad. Zeptal jsem se Valji: co kdybych si dal jméno Listopad? A on říkal: To je výborný! Valja se jmenoval původně Bubeník a tvrdil, že autor se má trochu skrývat, za civilní jméno i to umělecké. Tu historku jsem ještě nikdy nevypravoval - není na ní nic zvláštního, ale je tam Jiří Valja, zapomenutý dobrý autor. Už jsem ho bohužel nikdy neviděl.

Proč se vám znelíbilo původní jméno? Mělo přece zvuk díky vašemu dědovi, nakladateli Jaroslava Haška.
Chtěl jsem se vzdálit protekčnímu pohledu na věci, abych neměl glejt rodiny, protože to pomáhá příliš a nepomáhá také - někdy. Používám ho velmi málo, a dokonce se jím neumím ani podepisovat. Ale to jméno mám rád, Synek.

Vaše maminka umřela brzy, tatínek zahynul v koncentračním táboře. Kdo vás formoval?
Je to komplikované. Otec byl pečlivý, jenomže měl na mne a sestru málo času. Nebyla matka - umřela, když mi bylo jedenáct. Byla to pro mě velká katastrofa, psychologická. Byl jsem hodně sám - a proto jsem tolik měl rád kamarády. Otec se pak oženil s matkou, takzvanou macechou. Z dětského vzdoru jsem jí, hlupák, zpočátku odporoval, a později pochopil, jak je to vzácná, krásná žena. Zemřela o šest let později, na stejnou nemoc jako moje matka. Vychovával jsem se sám, s kamarády, s poezií.

Vaše sestra byla v šestnácti letech transportována do terezínského ghetta, vy jste nastoupit odmítl a skrýval se. Tušil jste ty hrůzy?
Já věděl všechno. Angažoval jsem se v organizaci Mladá kultura, kde se scházela mladá levicová generace, básníci budoucí nebo už přítomní, jako byli Bohuslav Březovský, Jiří Orten, Zdeněk Urbánek, Kamil Bednář... Jezdili jsme na lyžařské tábory do Krkonoš a přes hranice k nám přecházeli němečtí rezistenti. Vyprávěli nám o prvních koncentrácích, zpívali hymnu koncentračního tábora. Bylo mi šestnáct sedmnáct a dodnes ji umím.

Tak zazpívejte.
Wir sind die Moorsoldaten, wir ziehen mit dem Spaten ins Moor, ins Moor (zpívá). To je refrén: My, vojáci močálů, táhnem s lopatou do bažin. Hrozná píseň, pochází z první poloviny třicátých let. Čili ty věci už byly: 1935 - byly, 1936 - byly. Nerad o tom mluvím, také proto, že se z toho potřebuju pořád dostávat, zůstalo mi to jako strup na těle. A abych neřekl nic jiného, řeknu, že to bylo ošklivé, takový eufemismus. Bylo to hrozné.

Stál jste u počátků deníku Mladá fronta. Na sklonku války jste prý vtrhli do německé redakce s kulomety v rukou...
To byly počátky - první svobodné noviny, na ulici jsme prodali sto padesát tisíc výtisků! Tehdejší reakční činitelé nám říkali práčata: byli jsme mladí, levicoví, ne všichni komunisti, ale souputníci. Ihned jsem se dal do služeb, ale pak jsem musel na kliniku, protože jsem byl po válce velmi zesláblý, mohl jsem umřít. Bylo nás pět šest prvních spolupracovníků, pak se začali přiživovat jiní a jiné generace. Ale první měsíce byly velké dobrodružství. A dobrodružství vzniká z dobrého druha, dobrých druhů.

Vzpomínáte na svou první báseň?
Bylo mi asi deset a do tatínkovy účetní knihy jsem psal veršíčky na Národní divadlo, že Češi jsou ho hodni a takové naivity. A zamilované básničky na mou pětiletou sestru - moje sestra boubelatá.

Jak vlastně vzniká poezie? Proměňuje se ten prvotní impulz, když vám je dvacet a když vám je osmdesát?
Poezie je různého původu, vzniká jako nutný pocit věcí, atmosféra, nutnost tu atmosféru zachytit. Rytmem jazyka nebo slovem a co je za ním. Vesměs jsou to tyto původy mé poezie - nikdy se nenutím k tomu, abych psal. Poetická dílna přichází později, tedy pokud přijde.

Tvoříte prý česky na nečeské, portugalské půdě...
Píšu na půdě, v takové mansardě se dvěma místnostmi: v jedné jsou věci portugalské a v druhé české. Čili mám vlastní hranice, takový malý pohraniční styk. Někdy nevím, jakým jazykem píšu.

Jak daleko je pro vás Praha od Lisabonu?
Svým způsobem je to všecko mně blízko, k nerozeznávání. Čím jsem starší, tím vidím jasněji, že Portugalsko nejsou Čechy a že tamní kultura není zdejší. Ale přesto všechno to spojuju.

Jak vypadá český průvan, který zmiňujete v poslední sbírce?
Děly se tu, dějou věci. Portugalsko bylo vždy Portugalskem, statické. Nezažilo na své půdě válku po osm století, jsou stát a národ zároveň. Kdežto Čechy a Československo měly obtíže s definicí - nikoli národa, ale státu. Válka přecházela střední Evropou a zanechala stopy. Je to terén s komplikovanou historií, podivný obchodní dům s mnoha poschodími. Z toho vzniká průvan. Čechy jsou těžká země. Proto moje země, země milovaná. Mácha. Je zvláštní, jak prvních šestadvacet let života nepřekrylo těch následujících, exilových šedesát. To je rozhodující. Nicméně i jiné věci jsou rozhodující. Jsem, abych tak řekl, kolikerý.

A těch kolikerých je kolik?
Člověk, který je odsuď a který je tam. To jsou už dva. Krom toho je to někdo, kdo miluje slovo, a proto píše. Někdo, kdo dělá slovo živým, a proto dělá divadlo. Rád mluvím s lidmi čili jsem pedagog - učím velmi intenzivně, to je skoro jako když píšu básně. Jsem dost dobrý organizátor, ale mizerný organizátor vlastních věcí, nedbalý tam, kde bych měl být dbalejší.

Píšete o andělech, o Bohu a o hluchém a slepém spasiteli. Jaká je vaše víra?
Je a není. Kdybych chtěl být vtipný, řekl bych, že v létě věřím a v zimě ne. Jsem ateista, který pochybuje. Ale s anděly mám velmi dobrý styk, tu a tam chodí, poletují po mých stránkách básní. Mám v jedné knížce sérii o Pánubohu, který si dělá bramboračku. Ale furt to nemám vyřešené.

V knížce jsou nejen andělé, ale i pocity stáří, věku...
To bych nerad viděl. Protestuju, ale asi to tam bude.

A to by tam být nemělo?
Mělo, ale rozředěné jako káva s mlékem. Ne stáří, ale spíš pokračování věku. Nechtěl bych z toho dělat paniku - je to špatné zboží. Nutnost spát aspoň šest sedm hodin denně je velká daň, kterou platím času. A krom toho jsou nemoci, tělo s vámi není vždycky solidární, zamešká, mešká se. Napsal jsem nedávno šest nebo osm dlouhých i kratších veršů, Hymny a zkratky. Mám určité obavy ze ztrát, zemřu a někde to zůstane, ztratí se to. To je něco jiného, stáří a smrt. Můžu zemřít, tím to končí. Člověk musí spěchat, to je špatné. Ale nesmí to být útěk. Dlouho jsem si myslel, že jsem nesmrtelný, ale je pravděpodobné, že jsem smrtelný. Takže s tím musím počítat.

Takže píšete navzdory tomu, že Rosu definitivu jste označil za poslední sbírku.
Řekl jsem, že považuji, ale považuji je dost nepřesné sloveso. Tak se musím omluvit, že jsem špatně považoval. V esejích Tristan z města do města jste psal o vysněných místech.

Jaké je vaše ideální město?
Dal jsem se na vesnici. Žil bych rád na malém místě, kde je hodně stromů, kde bych měl dům, ten dům by byl můj, kde by byla hudba a všechny moje děti.

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Spisovatelka Leila Slimani
Sex tu ovládl peněženky, v Maroku se za něj ženy stydí, říká spisovatelka

Leila Slimani je spisovatelka francouzsko-marockého původu. V češtině jí letos vyšla kniha Něžná píseň. Chůva v ní zavraždí dvě malé děti.  celý článek

Americký spisovatel Dan Brown představil na knižním veletrhu ve Frankfurtu svou...
Může prst mrtvého odemknout iPhone? Místo církve Brown pohoršil ajťáky

Frankfurt (Od naší zpravodajky) Žádný bůh nepřežije vědu, soudí spisovatel Dan Brown. Tato myšlenka stála u zrodu jeho nové knihy Origin. V češtině vyjde v únoru příštího roku pod titulem...  celý článek

Americká komička Amy Schumerová ve svém pořadu
Amy Schumerová zve na svůj pohřeb. Pít se bude moskevská mula

Dialogem se svou vaginou začíná knihu málokterá spisovatelka. Jenže Amy Schumerová není ledajaká autorka. Je to především komička a herečka, která si zakládá...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.