Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

František Kyncl: Ani den bez kresby

  14:10aktualizováno  14:10
Mnoho českých umělců, kteří ve své době nuceně odcházeli za hranice, se nyní vrací do povědomí zdejší veřejnosti. Jedním z nich je výtvarník František Kyncl.

František Kyncl | foto: archiv

Pardubický rodák František Kyncl (1934) je jednou z nejvýznamnějších osobností českého konstruktivistického umění. Už v 60. letech se stal ústřední osobností obrozujícího se výtvarného života v rodném městě. V roce 1968 vycestoval na oficiální povolení tehdejšího Svazu československých výtvarných umělců do Rakouska. Tam ho posléze zastihl dopis, že byl za opuštění republiky odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

A tak se místo domů vypravil do Německa, kde se po studiích na Akademii umění v Düsseldorfu natrvalo usadil. Na základě jeho loňské výstavy v Mostě a letošní retrospektivy v Pardubicích vyšel poprvé i katalog obsahující jeho celoživotní dílo.

Připadá mi, že máte docela pozoruhodný osud. Co vy sám považujete ve svém životě za klíčové?
Vlastně už jednu dávnou, snad první konkrétní vzpomínku: maminka mě veze v kočárku zimní Pernštýnskou ulicí na pardubické náměstí. Sněží a já pozoruji bílé vločky, jak se snášejí odkudsi na zem. Ty malé krystalky mi učarovaly, zvláště když se mísily s vůněmi obchodů, které jsme míjeli. Pekař, uzenář, cukrář… Později jsem mamince vyprávěl o bílé kouli, která se v mém snu pomalu otáčí a já v ní můžu klidně spát.

A jinak?
Každá změna určila nový směr nebo mě naopak utvrdila ve správnosti počínání. Dětství, škola, vojna, emigrace, lásky, přátelství, závist, zloba – to všechno vás ovlivní a následně se odrazí ve vaší práci, i když to, jak a čím jste ovlivněn, se vždy dozvíte až později.

Myslíte, že život a studium v Německu se ve vaší tvorbě také odrazily?
Bezpochyby. Podmínky života v Německu byly v době, kdy jsem sem přišel, opravdu jiné než v okupovaném Československu. A pro mne zásadní výstavu newyorského minimal artu, která tehdy proběhla v düsseldorfské Kunsthalle, bych bezpochyby dodnes v Praze – natož v Pardubicích – neuviděl. Jak jsem vstoupil do expozice, vzpomněl jsem si sám na sebe někdy před rokem 1966, kdy jsem z jitrnicových špejlí připravoval návrh na výstavní síň skupiny Mladých v Pardubicích, znovu jsem byl na sympoziu v polském Osiecku, kde mi pan Henryk Stazewski, velká postava polského poválečného umění, přátelsky radil, abych se sebral a jel dělat do Paříže anebo nejlépe rovnou do New Yorku, protože „tam maj ten materiál“. A najednou jsem stál v Kunsthalle a viděl, proč to tehdy říkal.

Dokázal byste s nadhledem zhodnotit své dílo?
To přenechám jiným. A to nejen proto, že mne amputací nohou před lety zkrátili o dobrých sedmdesát centimetrů.

Kunsthistorici vás řadí mezi konstruktivisty, konkrétisty a občas i jinam. Ztotožňujete se s zařazením do různých směrů?
Do různých by znamenalo odlišných, a to já zařazován nejsem. Ale jinak mě to nebolí ani mi to nelichotí. Tak to ve světě teorie chodí. Jednou jsem teoretikovi Arsénu Pohribnému vysvětloval podstatu a možnosti mých struktur: „A dál to půjde skrze okno ateliéru, přes zahradu k Rýnu, ten překlene jak most a pak už pevninou k oceánu, podél pobřeží až k mysu Dobré naděje…“ a Pohribný: „No to je ohromný, Frantíku, to je konceptart!“

Jste stále v kontaktu s lidmi, se kterými jste po svém odjezdu z Československa spolupracoval?
Hodně jsem se stýkal s lidmi v emigraci, jako byli Jiří Kolář, Jindřich Cajthaml, Milan Mölzer, Jan Kotík, Maďar Imre Kocsic a samozřejmě němečtí výtvarníci z düsseldorfského okruhu. S rokem 1989 jsem mohl opět bez problémů navázat na přátelství doma s výtvarníky Bedrou Novotným, Josefem Procházkou, Jiřím Lacinou. A objevily se i nové tváře: Věroslav Škrabánek, Pavel Šmíd; rád jsem pomohl aktivitám pardubického Občanského fóra a trochu tak přispěl ke změně politického klimatu.

Bylo předlistopadové období v něčem příznivější pro tvorbu než v podstatě poklidná současnost?
Pro řadu z nás byly ony roky spíše dost traumatizující. Příkladem budiž osud Jiřího a Běly Kolářových, kdy paní Bělu pět let nepustili za manželem do Paříže. A „poklidná současnost“? Jestliže se doba zdá být poklidnou, je zapotřebí rozdmýchat ji tvůrčím neklidem.

Zajímáte se o současné umění?
Pochopitelně. V tak rychle se zmenšujícím světě mě opravdu zajímá, jak mí mladí kolegové reagují na současnost – tempo je strhující, chápat dnešní umění je možná čím dál těžší, ale podobné jsme to, i když samozřejmě trochu jinak, měli i my. Hlavně se pokusit přijít s něčím, co tu ještě nebylo, co druzí nedělají, a to není a nikdy nebude snadné.

Máte nějaké tvůrčí motto?
Ani den bez kresby.

Kdy se ve vaší tvorbě objevil motiv kosmu, touhy po nekonečnu? Byl jste fascinován vesmírem už v dětství?
Jako malý jsem sedával u ohňů, které můj otec často na zahradě zapaloval. Pozoroval jsem reje jisker, ty tance ohnivého jazyka, praskot dřeva a nasával vůně páleného listí. Potom, už po válce, jsem zpíval sólo v salesiánském chlapeckém sboru při svěcení litoměřického biskupa Trochty v Chrámu sv. Víta v Praze. Ta blízkost gotické klenby, echo hlasů… jako by se můj
zpěv odrážel od samotného nebe…tady někde má to všechno počátek. Taky jsem se rád díval holkám pod sukně.

Co vás v tvorbě okouzluje na konstruktivismu?
Neokouzluje mne konstruktivismus tak, jak je definován teoretiky. Nevím pořádně, co to je. Je to kus rovného drátu? Je to lupen stromu? Stačí k definici našeho vesmíru bod, přímka a ovál? Pakliže ano, pak je to jen jeho nepatrná část, protože je tu šepot, křik, pláč, hudba, láska, nádech a výdech, život a smrt; to všechno patří do oné konstrukce – alespoň já to tak vnímám.

Čím je pro vaši uměleckou tvorbu tak přitažlivá hudba?
Nikdo nezná konec: možná přestane hrát ona hudba – bez dirigenta, hudebníků a nástrojů, která mě na každém kroku inspiruje a kolébá na svých vlnách. Zní to pateticky, ale hudba taková je – stejně jako nekonečný vesmír. Prostě vás prostoupí, pojme. Nesnažím se hudbu zachytit, ona proudí skrze mne.

Který z českých či zahraničních umělců vás nejvíce ovlivnil?
Bohumil Kubišta, Karel Černý, Jindřich Prucha, Jackson Pollock, Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller a řada dalších. Nemá cenu dělat seznam.

Vaše retrospektiva se v Česku uskutečnila po čtrnácti letech. Proč to tak dlouho trvalo?
V roce 1992 se konala rozsáhlá výstava mých prací v düsseldorfském muzeu, posléze ji v redukovanější formě uspořádal v brněnském Domě umění Jiří Valoch a v roce 1993 Hana Mandysová ve Východočeské galerii v Pardubicích. Dvě výstavy v Praze připravil a uspořádal Jaroslav Krbůšek. Loni se podobná expozice objevila v Mostě (připravil ji Petr Svoboda včetně rozsáhlého katalogu – pozn. red.) a letos opět v rodných Pardubicích. Čtrnáctiletou „přestávku“ mezi výstavami si nijak nevysvětluji, někteří skvělí čeští autoři žijící v zahraničí je třeba do dnešního dne ještě v Čechách neměli.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Karbon, Zdeněk Burian
Dorotheum otevírá podzimní aukční sezonu. Láká na Buriana i Muziku

Astronomický podzim je tu a s ním přichází i začátek sezony v pražském Dorotheu. Aukční dům tentokrát zahajuje dražbou, které kraluje olej Hlava s kloboukem z...  celý článek

Ilustrátor a karikaturista Vladimír Renčín (1941 - 2017) je autorem tisícovek...
OBRAZEM: 50 vtipů Vladimíra Renčína. Zavzpomínejte na karikaturistu

Kreslíř Vladimír Renčín, který ve věku 75 let zemřel, přispíval svými kreslenými vtipy roky také do deníku MF DNES. Přinášíme z archivu padesát jeho oblíbených...  celý článek

Luba Bakičová
OBRAZEM: Křehká síla skla jde do aukce. Oslňuje a hraje barvami

Od začátku října návštěvníky pražského Tančícího domu oslňují sklářské poklady vystavované v rámci třetího ročníku Křehké síly skla. Už tento čtvrtek jdou díla...  celý článek

Grafton Recruitment Praha
Obsluha NC frézky

Grafton Recruitment Praha
Plzeňský kraj
nabízený plat: 24 000 - 29 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.